Faktory stárnutí člověka

Sport (fyzická aktivita) účinně prodlužuje funkční věk člověka a oddaluje projevy stárnutí. Položme si otázku: Proč člověk stárne a jaké jsou hlavní projevy stárnutí ve vztahu ke sportu?

Soubor biochemických reakcí, při němž ze složitějších látek s vysokým obsahem energie (živiny) vznikají látky s obsahem menším, se nazývá „tok látek organizmem". Látky se vyměňují, ale ne ve shodném množství. U padesátiletého člověka jsou nejen vyměněny všechny látky, z nichž se skládal jako desetiletý, ale i jejich uspořádání a reakce jsou jiné. Kdyby tomu tak nebylo, byl by padesátiletý člověk shodný s desetiletým. Tyto změny jsou stárnutí čili senescence.
Růst a vývoj je vždy progresivní, nelze je obrátit. Mezi dvěma mezními body (zrozením a smrtí) vznikne z embrya dospělý tvor. Během pozvolného stárnutí se tok energie zpomaluje a člověk umírá.
Za jednu z hlavních příčin stárnutí se považuje stárnutí protoplazmy v buňkách a mezibuněčné hmotě (matrix), které negativně ovlivňuje látkovou přeměnu. Buňky trpí podvýživou a hynou. Jiné teorie zdůvodňují zestárnutí vlivem opotřebování organismu (zejména CNS a mozku), nebo tzv. autointoxikací - sebeotravou zplodinami metabolizmu.

Podle Bordetovy francouzskélékařské školy „má člověk věk svých tepen," podle A. A. Bogomolce ,,má člověk stáří svého vaziva“. Jedním z projevů a následků celkové sklerózy vaziva je arterioskleróza, takže jde především o zdravou vazivovou tkáň.
V poslední době se také upíná pozornost ke změnám elastinu, neboť pružnost (elasticita) kůže klesá o 2-5 % za dekádu života.
Konečně tzv. oxidační stres. Člověk je sice na kyslíku závislý, nicméně jeho reaktivní sloučeniny s povahou radikálů dokáží vyvolat poruchy všech biologicky významných  struktur (vznik aterosklerózy a rakovina). Hovoří se i o zemské přitažlivosti, která zeslabuje lidské srdce tím, že ho nutí hnát krev proti jejímu působení. Z novějších vědeckých názorů na ovlivnění průběhu stárnutí zevnitř těla se uvádí dědičnost a hormony, molekulární změny, poruchy biorytmů,enzymy, pojivovou tkáň, zažívací ústrojí, tzv. samootravy těla a geny.

Základem fyzických změn ve stáří je opotřebování metabolismu a pokles práce biologických adaptačních mechanismů. Mezi nejčastěji se vyskytující choroby pohybového ústrojí patří opotřebení kloubů (artróza), k němuž dochází změnou složení kloubní tekutiny, poraněním nebo neúměrným přetěžováním.
Například bývalý světový rekordman v benchpressu Ted Arcidi trpí artrózou loktů z přetěžování již od svých třiceti let.

Kůže je ve starším věku méně napjatá a pevná, méně elastická a hebká. Tvoří se vrásky, na exponovaných místech (u kulturistů lokty, kolena, pas a břicho, linie prsních svalů) kůže ochabuje. Metabolismus je u 65letého muže asi o 20% nižší než u dvacetiletého. Snižuje se vstřebávání vitaminu C, ubývá množství enzymů, sloužících k syntéze aminokyselin a klesá hladina důležitého vitaminu B6 (spolufaktor rozpouštění tuků). Starší kulturista by měl dbát na dostatečný přísun bílkovin, které německý gerontolog Max Bůrger nazval „Kofeinem stáří". Štítná žláza označovaná za „Žlázu mladosti", nevylučuje jakostní hormon a buňky snižují svoji schopnost vázat jej na sebe. Stárne rovněž slinivka břišní s důsledkem poruch trávení a hospodaření se sacharidy. Někteří odborníci soudí, že pro optimální zdraví člověka je ideální stav mírného hladovění. Což o to, během aktivní kariéry zažijí kulturisté hladu dost a dost, ovšem ve starším věku, kdy už nejde o budování nové masy svalů, je rozumnější stravu zkvalitnit a objemově zredukovat.

Hlubokou úvahu na téma stravování vyslovil bývalý rekordmanve vzpírání a silák Dough Hepburn (během své kariéry přibral ze 70 na 140 kg a po padesátce váhu rapidně snížil): „Od narození do smrti máme dva extrémy. Někde uprostřed leží bod, kde pozdější část života získává nadvládu nad dřívější. Zjistil jsem,že když člověk ve věku 40-50 let pokračuje v jídle pro budování svalů, proces se obrátí a trávící systém odmítne fungovat. Síla v pozdějším věku nepochází z jídla, nýbrž z vitality. Vitalita závisí na množství jídla a přejídáním klesá. Starší člověk má jíst pouze tehdy, když cítí hlad."
Starší člověk hůře snáší výkyvy teploty. Zhoršení schopnosti k řízení tepla se přisuzuje stárnutí svalů, jejichž kontrakční abilita postupem let klesá. Z hlediska kulturistiky nás nejvíce zajímají svaly. Stárnutí svalu začíná už ve 20 letech, hlavně změnami jeho bílkovin. Ubývání svalů ve starším věku způsobují hormonální změny, poruchy nervosvalových drah i tělesná nečinnost. Přirozený vývoj svalové soustavy dosahuje vrcholu kolem 25. roku života, svalové buňky však začínají stárnout již před 30. rokem. Tento zhoubný proces je možné oddálit tréninkem a posunout jeho hranici až za 40. rok věku. Svalové buňky, které mají regenerační schopnost pouze v období růstu a dospívání, nejsou už později schopny dělení a množení.

Starší kulturista sotva výrazně zvětší svoje svaly nad rozměry, které měl v mládí. Lou Ferrigno svým triumfálním comebackem po 17 letech prokázal existenci fenoménu svalové paměti (laicky řečeno, svaly si „pamatují" svoji původní velikost). Zdá se, že většina kulturistů dosáhla své maximální rozměry v poměrně mladém věku (Arnold v r. 1969, Beckles v r. 1970, Haney v r. 1983) a dále už v procesu dozrávání svalů pouze vylepšovali nedostatky a kvalitu. S přibývajícím věkem klesá pružnost svalů.

Pružnost čili elasticita je velice reverzibilní stav a v dospělosti dosahuje pouze 43 % hodnot z mládí. Klesá rovněž počet nervových vláken uvnitř svalu, avšak pokles fyzické výkonnosti není způsoben výlučně omezením inervace. Sval vyššího věku je poškozován činností vlastních enzymů, klesá i kyslíková spotřeba svalů, což ovlivňuje činnost buněk. Vrchol síly kosterních svalů je mezi 20 - 30 lety, kdežto vitální kapacita plic klesá již od 20 let. K uchování síly je nutné stále trénovat. Svaly začínají zvolna atrofovat po 96 hodinách, síla klesá o 5 % každých 72 hodin. Největší rozvoj síly je ve věku 21-40 let (s možností posunu nazpět až ke hranici 15 let, jak svědčí příklady bulharských vzpěračů). Svalová síla v 60 letech 60-78 % dosavadní síly.

Pravidelným tréninkem a přiměřenou lze životosprávou lze udržovat výkonnost organismu velmi dlouhou dobu. Podle závěrů „Newyorské akademie věd" z r. 1977 lze sportem prodloužit život až o 7 let, bude- li člověk trénovat od 20 let a nepřestane ani po čtyřicítce. Být ve dvaceti světovým rekordmanem a ve čtyřiceti dýchavičným tlouštíkem je k ničemu!