Historie luku a šípu

Starověký lovec se snažil zasáhnout kořist na dálku - vrhal po ní sekyru, kopí, bumerang, či kámen vystřelený z praku. Stále to však ne­bylo ono, člověk toužil po zbrani, která by zasáhla přesně a rychle. Již v pravěku byl tedy vynalezen luk. Samozřejmě nevíme, kdo byl prvním lučištníkem, jisté je však to, že tento druh zbraně používali lovci nezávisle na sobě na celé pla­netě.

Nejstarší ilustrace luku po­cházejí z období 10 000 - 5 000 let před naším letopočtem, jak doka­zují nalezené jeskynní malby. Vět­šinou jde o vyobrazení luku jako lovecké zbraně. Tato famózní tichá zbraň se stala prostředkem k obži­vě i silou velmi využívanou při do­bývání či bránění čehokoliv.
Ve středověku se pak luk zdokonalil v kuši, kde je lučiště umístěno v dřevěné pažbě a jeho tětiva se napíná pomocí háku. Kuše zasaho­vala cíl s velkou přesností, což se vůbec nelíbilo papeži, který ji ve 12. století zakázal. Nemusíme snad ani dodávat, že zcela bezvý­sledně. A než se takové nařízení rozšířilo po Evropě... 

Luk byl pro nás v době klukovských her vždy spojován výhradně s indiány. Avšak zbraň používaná i dnes ve stále populárnější luko­střelbě byla užívána k lovu a boji skutečně všude a bylo možno ji na evropských bojištích zahlédnout ještě v 16. století, kdy luky vyklí­zely pole zbraním střelným.

Tedy - luk je pružina, která soustředí a uvol­ňuje energii. Prostřednictvím těti­vy je pomalu vynaložená práce střelce, využitá k napnutí tětivy, během krátkého okamžiku přemě­něna na energii šípu, který doletí dále a větší rychlostí, než kdyby jej vrhla samotná ruka. Tento jedno­duchý nástroj, existující v mnoha nejrůznějších podobách, svým vel­kým dostřelem, razancí a přesnos­tí zásahu převyšoval všechny ostatní ruční střelné zbraně ještě dlouho po vzniku prvních palných zbraní.

U této na první pohled jednodu­ché zbraně bychom mohli doneko­nečna rozebírat všechny možné druhy podle regionů naší planety, podle použitého materiálu a využi­tí. Když tatínek udělá synkovi z vr­bové větvičky a provázku luk, je to sice zábavné, ale na obživu a obra­nu by to nestačilo, o dobytí sou­sední parcely nemluvě.

Naši předci na tom byli jinak, je luk živil a chránil, tudíž muselo jít o zbraň spolehlivou, přesnou a po­kud možno na více použití. Napří­klad tětivy se vyráběly z materiálů jako byl len, konopí, hedvábí, bavl­na nebo šlachy. Z hedvábí vyráběli tětivy například Turci, navlékací smyčky byly vyrobeny ze šlach. Ani navlečení tětivy není úkonem jednoduchým. Na delší luky se tě­tiva navlékala ve stoje, jeden ko­nec lučiště se opíral o zem, druhý střelec svojí vahou stlačoval dolů, mohl navléci tě­tivu. U kratších luků se lučiště stlačovalo vsedě silou nohou. Velikostní rozdíly byly skutečně znatelné, kupříkladu mongolští ná­jezdníci používali ve srovnání s ohromnými luky indických kme­nů kraťoučké vrstvené luky.

Samotný základ luku byl také roz­manitý. Od tvaru písmene D až po­malu k písmeni B, či tvaru připomínajícímu klasický trojúhelník. Konstrukce začínala u jednoho ku­su dřeva, přes vrstvené lučiště ze tří a více vrstev podobného mate­riálu, většinou dřeva. Kompozitní luk má lučiště tvořené několika vrstvami různých materiálů - zpra­vidla dřeva, rohoviny a šlach.

Už ty nejjednodušší luky, mající lu­čiště z jednoho kusu dřeva, byly velmi výkonnými zbraněmi. Stře­dověké anglické luky, představují­cí na svou dobu absolutní špičku, překonávaly rychlostí střelby (a hlavně jednoduchostí) výkon i přesnost kuše, alespoň na otev­řeném bojišti. Oblíbeným materiá­lem pro výrobu luku bylo tehdy dřevo tisu nebo jilmu.
Luk byl při­bližně stejně vysoký jako lukostře­lec, délka šípu dosahovala polovi­ny výšky luku. Už jsme zmiňovali rozdíly mezi kontinenty. Tak například severoa­meričtí indiáni měli na celém svém úze­mí hojnost vhodné­ho dřeva, proto ani nebyli nuceni vyrá­bět luky vrstvené. Spíš si zakládali na zdobnosti, tvarování a především účel­nosti.
Když už byl luk vyztužen, šlo o zpevnění hřbetu přilepenými šlacha­mi, u kmenů na západě severní Ameriky byly objeveny luky složené z několika kusů rohoviny. Místa spojů jsou ovinuta zvířecími šlachami. Nejsevernější obyvatelé Ameriky, Eskymáci, využívali to, co příroda dala a složili luk třeba z několika kusů sobího parohu.

Luky vyráběné  nejméně ze tří základních vrstev z různého materiálu, jsou poskládané tak, aby nejlépe využily přirozené vlastnosti každé vrstvy. Tradič­ní kompozitní luk, jenž doznal své vr­cholné podoby v Turecku, byl vyroben z rohoviny a šlach skládaných kolem dřevěného jádra. Současné kompozit­ní luky pro terčovou sportovní střelbu používají moderní materiály - plasty ze­sílené skleněnými a uhlíkovými vlákny. To je však sou­časnost.

Turecký luk je všeo­becně považován za nejlepší zbraň svého druhu, vyvinutou do 20. století. Jeho konstrukce dovolily využívat přiroze­nou pružnost všech složek lučiště. Turecký kompozitní luk se skládal ze dvou pásů rohoviny, přilepe­ných z vnitřní strany. Na hřbetě bylo jádro zesíleno pásem šlach. Samotné jádro se skládalo ze tří dílů. Hřbet luku se potáhl kůží a nabarvil. Tětiva bývala i stříbr­ná, její konce se vyráběly ze šlach.

Tyto luky měly vynikající dostřel. S bojovými šípy činil 400 metrů, se speciálními okřídlenými šípy bylo možno dosáhnout vzdálenosti až 600 metrů. Naproti tomu například Indové dě­lali své luky z oceli, kterou vyrábě­li ve velmi slušné kvalitě ještě před příchodem prvních Evropa­nů. Samozřejmě i zde byly luky s dřevěným jádrem, břichem z ro­hoviny a hřbet ze zvířecích šlach. Povrch celého luku byl lakovaný.

Šíp je velmi účinná střela. Překonává oštěp i ručně házené šipky. Pro střelce měl velkou výhodu ve své váze a rozměrech, takže v případě boje či delšího lovu mohl mít uživatel v toulci větší zásobu šípů.
Jeho výroba je sice jednoduchá, ale vyžaduje velmi pečlivou práci. Hmotnost a délka se musí přizpůsobit délce luku, z něhož bude šíp vystřelen. Šíp samotný musí být naprosto souměrný a dobře vyvážený. Dřík šípu musí být přiměřeně pružný. Pokud je dřík příliš tuhý, poletí šíp do strany, pokud naopak není dostatečně tuhý, bude se prohýbat i při letu a přesnost střelby bude špatná. Při uvolnění tětivy totiž setrvačnost hrotu a dolní části dříku způsobí ohnutí dříku. Pokud má tento správnou pružnost, poletí šíp po zamířené dráze letu.

Co se hrotů týče, ty se vyvíjely již od doby kamenné, ať už zpočátku při navázání náhodně rozpolceného kusu kamene či později z opracovaného pazourku. Tvary většinou byly trojúhelníkové, kosočtvercové, či měly tvar listu nebo vlaštovčího ocasu.

Další vývoj už určovaly potřeby jednotlivých národů a dané doby. Střelec vyrábějící si šíp nesměl samozřejmě zapomenout ani na zářez pro tětivu, zajišťující kontakt mezi šípem a tětivou ve chvíli, kdy tětiva předává svou energii šípu.
Turci používali rohovinový skřipec s drážkou pro tětivu. K zajištění stability šípu se k jeho konci upevňovala křidélka nebo pera. Například jihoafričtí domo­rodci ale pro své šípy nepoužívali opeření vůbec. Peří nebo křidélka jsou symetricky rozmístěna po dvojicích, trojicích nebo čtveřicích u zadního konce dříku. Někdy se jedno pero barvilo odlišně, aby umožnilo při vícero použití stále stejný způsob uložení do tětivy. Pera se připevňovala tak, že se brk na obou koncích přitiskl k dří­ku omotanou nití, u tureckých ší­pů se peří spirálovitě obtáčelo ko­lem dříku. Používalo se i lepení.
Stejně tak hroty se připevňovaly různými způsoby. Zasouvaly se do naštípnutého předního konce dří­ku a těsně upevnily vinutou bandáží.
V Japonsku se dlouhá stopka ocelového hrotu zasunula do duté­ho stonku rákosu. Rákos se ostat­ně používal k výrobě dříků po ce­lém světě. Ve středověké Evropě, kde se k výrobě dříků používalo pevné dřevo, železné hroty se opatřovaly objímkou, do které se dřík zasunul a přiklížil, případně zajistil příčným kolíkem.