(Ne)známé AIKIJUTSU

V posledních letech, kdy došlo k velkému rozmachu a popularitě všech „jutsu" stylů, se často setkáváme s tendencí, že pod „jutsu" se skrývá netechnické a hrubé praktikování. Velmi častý je jev, kdy začínající cvičenec v podstatě odmítá hlubší a detailnější studium konkrétní techniky s odů­vodněním, že „takhle by to na ulici stačilo a tuhle páku udělá až potom, co si sou­peře uvolní úderem". Toto vzniká celkovým nepocho­pením a neznalostí historic­kých kontextů a reálií.

Aikijutsu je snad jedno z mála bojových umění, které má svůj původ na japonských ostrovech a nebylo ovlivněno bojovými dovednostmi importovanými z Číny. Díky tomu je původní, tradiční Aikijutsu velmi originální a rozpoznatelný styl. Tradiční Aikijutsu je totiž prakticky bez úderů a kopů. Snad jediným úderem je Kintekiuchi a jediným kopem je Kintekigeri.

Aikijutsu - to jsou především úchopy a páky z úchopů. Velká většina technik je prováděna a nacvičována v sedě na zemi. Tradiční, původní Aikijutsu má tuto skladbu především z důvodu svého určení. Jednalo se o bojové umění samurajů. Je jasné, že samuraj preferoval použití své prioritní zbraně - meče, a tak výcvik neozbrojeného boje byl orientován především na situace, kdy mu je meč z ruky vy­ražen, nebo jej z nějakého jiného důvodu nemůže použít, a musí se bránit útoku svého ozbrojeného soupeře. To je i jeden z důvodů, proč např. Morehei Ueshiba na své cestě Aikido věnoval takovou pozornost právě cvičení s mečem.

Vůbec je potřeba si říci, že pod vý­razem tradiční Aikijutsu se vlast­ně skrývá Daito-Ryu Aikijutsu, které reprezentoval Sokaku Take­da. Cesta Aikido se po smrti za­kladatele ještě více odklonila od původního směru Daito-Ryu. Dal­ší osobou, která plně a do hloubky poznala umění Daito-Ryu Aikiju­tsu, byl slavný Takuma Hisa. Ta­kuma Hisa započal se studiem nej­dříve u zakladatele Aikido. Jednoho dne ho však navštívil Sokaku Takeda a řekl mu, že on je učite­lem Ueshiby a že Ueshiba nevyu­čuje techniky správně, a bylo by proto lepší, kdyby Takuma Hisa cvičil přímo pod Takedou. Tímto způsobem se stal Takuma Hisa přímým žákem Takedy. Později se Takuma Hisa stal jedním ze dvou lidí, kteří obdrželi „menkyo Kaiden" přímo z rukou Sokaku Take­dy.

Takuma Hisa potom pokračoval ve cvičení Aikijutsu a založil svou vlastní organizaci Takumakai. Jed­ním z přímých pokračovatelů této vývojové větve původního Aikijut­su je Keido Yamaue, vnuk Takuma Hisa. Profesor Yamaue je dnes jednou z mála osob, které znají pů­vodní takedovské Daito-Ryu. Je jedním z největších vzdělanců v oblasti japonských bojových umění a skutečnost, že se narodil v tak slavné rodině navíc způsobila, že všechny své informa­ce a dovednosti čerpal takříkajíc přímo od zdroje.

Současné Ya­maue Aikijutsu je však již opět pro dnešní dobu upravené bojové umění. Jak profesor Yamaue říká, z historického, pro dnešní sebeo­branu nevhodného umění vytvořil styl, který je vhodný jako běžná sebeobrana přidáním úderových prvků z Nord Shaolin Kung Fu.
Takto na papíře vypadá spojení Nord Shaolin Kung Fu a Aikijutsu přinejmenším překvapivě, ale nut­no podotknout, že Nord Shaolin Kung Fu není stylem hlubokých postojů imitujících pohyby zvířat, ale stylem z jehož základů se odvi­nulo např. Goju-ryu Karate, a je takřka totožné se Shorinji Kempo (Shorinji je japonská varianta čte­ni znaků Shaolin a Kempo zname­ná Kung Fu), což je styl, který má v samotném Japonsku více jak 1 500 000 cvičenců.

Yamaue Aikijutsu je tedy v současné době jedi­nou možností, jak spatřit vývojový vrchol Aikijutsu a v osobě profeso­ra Yamaue je v současnosti i za­končena přímá linie tradičního Ai­kijutsu přítomného v Evropě. Při­tom Yamaue Aikijutsu se liší od ostatních škol, které se snaží ales­poň ideově navázat na tradici Sokaku Takedy právě vytříbenou a velmi přesnou technikou, která, pokud je zvládnuta, nevyžaduje to­lik sílu fyzickou jako spíš hlubokou přítomnost, přesnost a koncentra­ci. Ani techniky úderů a kopů se tolik nevyznačují silou a tvrdostí, ale spíše rychlostí a kombinací.
Toto spojení tradičního Aikijutsu s velmi účinnými bloky, údery a kopy Nord Shaolin Kung Fu pro­vedl profesor Yamaue na základě dlouholetého studia teorie i praxe bojových umění, v nichž byl vzdě­lán již od raného dětství. Je to vel­ký rozdíl, který pocítí každý z jeho cvičenců, oproti různým směsicím Karate, Aikido a Judo.

Taktika a strategie je u Yamaue Aikijutsu rozdílná od původní školy Daito-Ryu Aikijutsu. Záměrem tehdej­šího bojovníka bylo osvobodit svou ruku, která třímala meč, od úchopu neozbrojeného soka nebo naopak v nouzi, způsobené ztrátou meče, ozbrojeného útočníka od­zbrojit, zlomit nebo povalit a to vše pokud možno najednou. Yamaue Aikijutsu se soustředí pře­devším na obranu před úchopy, ko­py a údery, což jsou v dnešní době útoky naprosto běžné. Typická obrana např. proti útoku pěstí na obličej má proto posloupnost: blok, kontra úder a navazující páka nebo hod.

Profesor Yamaue si pl­ně uvědomil, že většina dnešních praktikantů Aikijutsu jsou přede­vším osoby žijící v dnešní evrop­ské kultuře a přizpůsobil umění prezentované jeho rodinou potře­bám Evropanů jak výukovými me­todami, tak i skladbou technik a konstrukcí stylu. Díky tomu si během studia u profesora Yamaue přijdou na své nejen příznivci sta­rých samurajských časů, ale i ti, kteří hledají „pouze“ cvičení pro osvěžení své mysli a těla.

SPECNAZ - speciální jednotky z východu

Mýtus speciálních, plně profesionálních jednotek, které ať už západně či východně od našich hranic připravují špičkoví in­struktoři a specialisté k plnění těch nejsložitějších supertajných operací, budí v nás, „obyčejných" lidech, nejen obavu, ale sou­časně také nezkrotnou zvědavost. Jak je to tedy doopravdy?
Máme šanci dozvědět se alespoň ně­co málo, co by poodhalilo tajemství „neviditelných mužů"?

Sovětský svaz patřil od konce dru­hé světové války k nejvýznamněj­ším mocnostem určujícím dění na celém světě. Mezi nejdůležitější nástroje moci a případného nátlaku patřila bezpochyby početná a skvě­le vyzbrojená armáda. Po mnoho let bylo její posilování v Sovětském svazu prioritou, pohlcující značnou část státního rozpočtu.

Vznikalo a rozvíjelo se mnoho speciálních jednotek. Tradičně k nim patřily vý­sadkové a průzkumné útvary. Cel­kový počet těchto elitních vojáků byl často vyšší než početní stavy kompletní armády jiné země. V posledních letech se mnoho těch­to jednotek začalo nazývat označe­ním Specnaz.

V zahraničí bylo o vý­cviku a jejich existenci známo jen málo informací, proto se začaly ší­řit různé legendy a polopravdy. Po­stupně se tito specialisté v obec­ném povědomí stávali téměř nad­přirozenými ďábly. Tradovalo se, že bojují velmi tvrdě a jsou bezo­hlední k nepříteli i sami k sobě. Po pádu železné opony se některé oddíly Specnaz zúčastňovaly setká­ní, společných cvičení a soutěží i s jinými jednotkami. Rázem se vy­nořily pochybnosti o kvalitě jedno­tek Specnaz, jelikož jejich přísluš­níci ne vždy předvedli stoprocentní výsledky.
Je třeba si však uvědomit jednu věc. Označení Specnaz může být velmi široký pojem. Označují se tak jednotky s vojáky základní služ­by i výběrové týmy profesionálů. Mezi nimi pak může být stejně pro­pastný rozdíl, jako mezi průzkum­nou četou dělostřelecké baterie a výběrovou jednotkou zvláštního určení amerických Navy Seals. Rusové vysílali na zahraniční stáže právě ty podřadnější jednotky, aby nasbíraly cenné zkušenosti.

Ti nej­větší profesionálové naopak zůstá­vali pěkně pod pokličkou v Rusku. To mělo hned několik důvodů. Je­jich znalosti byly tak rozsáhlé, že už se mohli jen máloco naučit. Po­kud se někde ve světě vyskytly ně­jaké nové a zajímavé postupy, býva­lo jednodušší a účinnější dopravit zahraniční instruktory přímo do Ruska. Navíc se s použitím těchto lidí počítalo i nadále při zahranič­ních operacích, proto nemělo vele­ní samozřejmě zájem, aby „nepří­tel" znal jejich tváře.

Pro výcvik těchto expertů platí nesrovnatelně drsnější měřítka, než pro běžné ruské průzkumáky. Předpokládány jsou i ztráty na životech. Ne­zmená to však v žádném případě, že by velitel mohl kdykoliv beztrestně zastřelit svého podřízeného, jak se někdy traduje. Stále sice i u vojsk zvláštního určení existuje trest smrti jako rychlý kárný pro­středek, ale velitel jej smí využít jen ve dvou případech.

Zaprvé, pokud by tím mohl odvrátit jinak ne­vyhnutelné nebezpečí s těžšími následky (klasický případ je zastřelení podřízeného vojína, který po obdržení nepříjemného dopisu od své milé plánoval spáchat sebevraždu­, ale nejdříve měl v úmyslu pomoci kulometu zastřelit několik svých kamarádů).

Zadruhé je možno potrestat vážný kázeňský přestupek (např. neupo­slechnutí rozkazu) ihned na místě zastřelením, pokud jej provinilec spáchal v době branné pohotovosti státu nebo při bojové pohotovosti útvaru, u kterého slouží.

Je faktem, že u speciálních útvarů je bojová pohotovost skoro neustále a tak hrozba absolut­ního trestu vždy existuje. Takový rest by musel velitel ovšem ná­sledně uspokojivě obhájit před trestní komisí. Pravdou je, že při výcviku dochází k občasným smrtelným úrazům. Je to způsobeno realistickou simulací boje na hranici lidských možností. Je samo­zřejmé používat ostré střelivo, trhaviny a chemické otravné pro­středky. I běžné zbraně a ostatní bojové prostředky jsou využívány tak nestandardně, že by v běžných jednotkách byly porušeny veškeré bezpečnostní předpisy.
Respekt vzbuzuje například střelba z lehkého minometu dr­ceného jen tak v rukou. Při ne­dokonalém držení je minomet schopen bez problému zlomit prsty či strhnout kůži z dlaně svým mohutným zpětným rázem. Smrtelné úrazy jsou však spíše ojedinělé, jelikož tento extrémně náročný výcvik absolvují pouze je­dinci, jejichž kvality jsou již dosta­tečně prověřeny. Příčina všech úrazů je následně pečlivě prošet­řována, ale pouze v rámci armády. Informace jsou považovány za vojenské tajemství, proto se na veřejnost takové informace nedostanou. Příbuzným je pouze ozná­meno, že voják zahynul při pl­nění bojových úkolů. Těchto ne­šťastných událostí pak nemůže být zneužito novináři ke štvaní veřejnosti proti armádě.

Elitní jednotky útvarů Specnaz patří bezpochyby mezi nejlepší na světě. Mnoho lidí s tím může nesouhlasit, ale je to prostě tak. Ze Specnaz mají obavy i pří­slušníci jinak neohrožených francouzských legií. Nemají strach z přímého střetnutí, ale přiznávají možnost těžkých ztrát bez ohledu na konečný vý­sledek. To je věc, kterou Legie nikdy neprohlásila o žádné jiné jednotce.
Při afghánské válce považovali velitelé Mudžahedínů odborníky ze Specnaz za nezatknutelné a byly vydány rozkazy k jejich bezprostřední likvidaci při jakémkoliv kontaktu.

Výcvikové postupy Specnaz mají až udivující podobnost některých technik s metodami japonského bojového umění Ninjutsu. Ke konci druhé světové války bo­joval Sovětský svaz s japonským císařstvím. Po válce bylo do Sovět­ského svazu dopraveno několik ja­ponských ninjů i s rodinami. Po mnoho let pak předávali zkušenos­ti rodícím se sovětským speciál­ním jednotkám. Ninjutsu tedy při­šlo do Ruska mnohem dříve, než na americký kontinent. To zname­nalo obrovský skok kupředu.

Spe­ciální jednotky rychle opustily tak­tiku hrdinného sebeobětování mnoha lidí a začal být prosazován trend dlouhodobě působících jed­notlivců nebo malých jednotek v týlu nepřítele. Pradávné metody tak byly dále kultivovány a přizpů­sobovány ruské mentalitě. Postup­ně vyrostlo mnoho ryze ruských expertů na záškodnický boj.

I při amerických konfliktech v Ko­reji a později ve Vietnamu působi­li sovětští poradci na straně domá­cích obyvatel a místních partyzá­nů, které učili budovat podzemní úkryty, skryté nášlapné pasti a mechanické samočinné zabíjecí stroje. I zde bylo cítit umění a styl tajemných ninjů.

Vojska Specnaz dlouhá léta ukrý­vala mnohá tajemství ve svých ka­sárnách a rozsáhlých výcvikových prostorech. Jedním z nich byla i výcviková střediska záškodníků. Nevznikaly zde běžné sabotážní jednotky, ale velké skupiny lidí, ur­čených operovat v týlu nepřítele dlouhodobě a zcela samostatně. Počet dokonale vycvičených záš­kodníků nakonec přesáhl několik tisíc mužů. Velení ruské armády předvídalo další velký konflikt ve střední Evropě. Strategičtí pláno­vači předpokládali, že se mnohé státy dočasně vymaní z ruského vlivu (což se také stalo).
Pro pod­kopávání tamních režimů pak byli připravováni právě tito záškodníci, kteří by samostatně prováděli drobné diverze, pomalu, ale jistě nahlodávající ekonomiku státu. Vysazené skupiny či jednotlivci pak mohou provádět záškodnickou činnost dle potřeby, třeba až po uplynutí několika měsíců či let. Fungují jako trumfové eso, vytažené v pravý čas napří­klad v době, kdy je třeba použít nátlaku na cizí vládu při zákulis­ních jednáních.

S prací záškodníků se také počí­tá při vypuknutí rozsáhlých vá­lečných operací. Mohou totiž působit na území nepřítele zce­la nezávisle a to dokonce ještě dlouho po případné porážce a po ztrátě velení z centra. Lze tak protivníka částečně oslabovat a vytvářet čas pro odvetný úder po­ražené armády.

Pro zařazení do výcviku záškodníků existovala velmi přísná kritéria. Adept musel prokázat výjimečnou fyzickou kondici a nadprůměrnou psychickou odolnost. Pro výcvik byli vybíráni jen muži s IQ nad 120 s již prodělanou vojenskou službou u speciálních jednotek (průzkum, paradesantní vojska). Hned v přijímači prodělávali desít­ky testů, které měly ověřit klidnou povahu, schopnost přijímat ex­trémní stres, schopnost vstřebává­ní odborných znalostí, které záškodník musí bezpodmínečně ovlá­dat.

Po skončení výcviku je absol­vent další tři roky v činné službě a potom je přeřazen do aktiv­ních záloh. Každé dva měsíce má pak pětidenní cvičení a jed­nou za rok měsíční soustředění. Tam se ověřuje fyzická kondice i dostatečné odborné znalosti. Za tuto činnost absolvent pobírá pravidelný příspěvek k platu (na ruské poměry nijak malý), za to se však vyžaduje značná loajál­nost a stálá fyzická i psychická připravenost. Porušení přísné mlčenlivosti o své činnosti a to i před členy vlastní rodiny je hodnoceno jako závažný trestný čin, namířený proti bezpečnosti státu. Následuje rychlý soud a umístění do vězení v některé zapadlé části Ruska. S pomocí tohoto drsně jednoduchého pra­vidla je zajištěna poměrně vyso­ká míra utajení tohoto projektu.

Historie samopalu Thompson

Je pravdou, že sa­mopal Thompson se ne­stal legendárním ani tak pro své vlastnosti, jako spíše pro značnou oblíbe­nost mezi gangstery 30. let minulého století. Je­jich časté pózování médi­ím právě s těmito zbra­němi z nich udělalo ty­pický atribut té doby. Os­tatně, po nedlouhé době již stáli na přesně stej­ných fotografiích poli­cisté, agenti FBI (tzv. G-men) či dokonce osob­nosti jako Winston Churchill. Díky této mediální oblíbenosti se samopal Thompson rychle dostal i na stříbrné plátno, kde nesměl chybět tehdejším drsným hrdinům.

Ovšem je třeba zdůraznit, že popularita Thompsonova samopalu nestála zdaleka jen na fil­mové či mediální popula­ritě - ostatně i ta vznikla z oblíbenosti této zbraně mezi jejími uživateli.

THOMPSON JDE DO VÁLKY

Konstruktér později tak oblíbené­ho samopalu, John Taliafero Thompson, se narodil roku 1860 a o dvacet dva let později úspěšně absolvoval West Point. Po studiích nastoupil nejprve k dělostřelec­tvu, později - roku 1890 - byl pře­ložen k Výzbrojnímu oddělení. V průběhu španělsko-americké války byl vyznamenán za své organizátorské schopnosti, když byl v situaci blízké totálnímu chaosu v logistice schopen zajistit stálé zásobování bojujících jednotek střelivem.
Poté se Thompson na­dšeně účastnil zkoušek pušky Springfield M1903 a následně i zkoušek a výběru nového stan­dardního náboje pro ruční zbraně U.S. Army. Tyto testy pojal dosti „od podlahy", neboť testoval účin­nost několika druhů střeliv nejpr­ve na mrtvolách a později na jat­kách v Chicagu.
Z těchto testů ja­ko nejvhodnější, resp. dle názoru Thompsona jediný vhodný, vzešel dnes již notoricky známý náboj .45 ACP, jenž byl zanedlouho poté užit pro novou pistoli M1911A1 od Colta.

Roku 1914 odešel Thompson do výslužby, aby se mohl cele vě­novat vývoji samonabíjecí pušky. Byl zaměstnán jako šéfinženýr v Remington Arms Company, kde se znač­nou měrou po­dílel na výstav­bě nového zá­vodu v Eddystonu v Pennsylvanii. Zde se začaly vyrábět licenčně britské puš­ky Enfield.

Od roku 1916 pak byl pověřen zajištěním výroby pušek Mosin-Nagant pro ruskou armádu. Po vstupu USA do války byl však Thompson reaktivován a byl pověřen přepracováním britské pušky Enfi­eld na americký náboj ráže .30-06. Ta byla posléze vyráběna jako M1917. Následně byl Thompson vyslán do Evropy se Spojeným ex­pedičním sborem (AEF - Allied Expeditionary Force) a byl pově­řen zásobováním sboru střelivem a ručními zbraněmi. Svůj úkol pl­nil tak efektivně a svědomitě, že jako jeden z mála zásobovačů obdržel  DSM (Distinguished Service Medal) - vyznamenání za zaslouži­lé služby.

V prosinci 1918 odešel do výslužby podruhé. Zkušenosti nabyté v zákopech ve Francii ne­hodlal Thompson nijak zahodit, naopak se rozhodl je zúročit při konstrukci zcela nové zbraně, za­tím značené jako „střední automatická /TT  ,,Thomzbraň“.
Je třeba podotknout, že idea ne­byla zcela originální, ne­boť již v zákopech I. světové války se bojovalo několika málo kusy sa­mopaly Bergmann 1918 i jinými. Thompson zkrátka dospěl paralel­ně s jinými konstruktéry ke stej­nému závěru, že voják potřebuje zbraň výkonnější než pistoli, ovšem ne tak velkou a těžkou jako puška. Při konstrukci své zbraně opustil Thompson řešení založené na odběru spalných plynů jako pří­liš komplikované a těžké pro běž­nou ruční zbraň, ovšem dle jeho názoru nebylo možno pro předpokládaný náboj .45 ACP využít dy­namického závěru.
Thompson se domníval, že výkon takovéto muni­ce je příliš vysoký a že by u neu­zamčeného závěru neúnosně vzrostla hmotnost celé zbraně. Thompson navíc doufal ve vyvinu­tí vlastního systému nezávislému na patentovaných řešeních vel­kých zbrojovek a doufal rovněž ve značný výdělek z prodeje svého ře­šení právě těmto velkým společ­nostem.
Své konstrukční řešení založil na principu zpožděného otevírání závěru zaručeného klínovitým profilem dosedacích ploch závěru. Pokud na plochy působil tlak prostřednictvím rozpínající se nábojnice, nedovolil jim odsunout závěr vzad. Teprve po určitém po­klesu tlaku mohly po sobě kónické plochy klouzat a závěr byl unášen vzad. Toto řešení však měl již od roku 1915 patentováno příslušník U.S. Navy John Blish, jemuž tedy Thompson nabídl výměnou za pa­tent možnost vstupu do společné firmy.
Tak byla roku 1916 založena Auto Ordnance Company. Ještě než byl Thompson reaktivován, za­městnal ve firmě dva konstrukté­ry, Thomase H. Eickhoffa a Oscara V. Paynea. Spolu s nimi pak na vývoji po svém návratu spolupra­coval. Při konstrukci si pak všichni velmi rychle ověřili, že pušková munice je pro tento druh zbraně prakticky nepoužitelná, naopak pi­stolový náboj .45 ACP posloužil velmi dobře.

Když Thompson prototyp samopalu „v akci" a viděl jeho vysokou kadenci, označil zbraň jako „Trench Broom“, tedy zákopové koště - a tato přezdívka již Thompsonu zůstala. Roku 1919 se zbraň dostala do sé­ riové výroby, ovšem díky čerstvé­mu příměří přišla firma o svého největšího předpokládaného zá­kazníka, vládu a potažmo armádu USA. Proto se Auto Ordnance pře­orientovala na další ozbrojené složky a začala samopal Thom­pson propagovat jako ideální poli­cejní zbraň.

Prvotní varianta měla dvě pistolové rukojeti, krátké předpažbí a typický bubnový zá­sobník. Sám Thompson zbraň ve­řejnosti představil jako „Submachine Gun“, tedy přesně přelože­no „podkulomet“, ovšem noviná­řům se více zalíbil termín „Tommy Gun“. Toto označení se posléze zalíbilo i Thompsonovi, jenž neza­váhal a ihned si jej nechal zare­gistrovat jako ochrannou známku.

Co se zařazování Thompsonu do výzbroje týče, nejprve zareagovala jako vždy pružná námořní pěcho­ta, U.S.M.C. Podstatně větší zá­jem než ozbrojené složky však pro­jevily kriminální živly, jež záhy roz­poznaly vražednou účinnost těch­to nových zbraní. Dodnes jsou známé fotografie Johna Dillingera, dvojice Bonnie & Clyde či AI Capona, kterak pózují právě s typic­kým Tommy Gunem. Ani tato sku­tečnost a stále vzrůstající obliba samopalu u policejních sborů ne­přinutily armádu a další ozbrojené složky k vyzbrojení touto zbraní. Až blížící se válečný konflikt změ­nil náhled odpovědných míst na celou věc a Thompson se konečně dostal tam, kam byl od počátku ur­čen.
Do počátku druhé světové války se vyrobilo nejvíce samopalů Thompson verzí M 1921 a M 1928. Model 1928 byl tou zbraní, kterou si vybrala již zmiňo­vaná námořní pěchota, ovšem na základě jejích požadavků byl opro­ti modelu 1921 v několika detai­lech změněn.
Zbraň dostala namísto přední pistolové rukojeti předpažbí, její úderník doznal menších úprav a hlaveň byla opat­řena úsťovým kompenzátorem. Stále se jednalo o zbraň s částeč­ně uzamčeným závěrem, tedy ne zcela typický samopal.
Ovšem po vypuknutí druhé světové války, kdy obrovsky vzrostla poptávka právě po takovýchto zbraních, ukázala se do té doby jedna z největších kvalit Thompsonu jako ne­výhoda: samopaly Thompson byly obráběny technologií třískového, přesného obrábění a konstrukce mnohých detailů byla zbytečně drahá. Proto na základě čerstvých válečných zkušeností byla kon­strukce zbraně v mnohém pozmě­něna a vznikla tak válečná varian­ta značená jako Ml a později, po dalších úpravách Ml AI.

Nejmar­kantnější změnou bylo zřejmě od­stranění zpomalujícího klínu závěru, takže se jeho konstrukce změnila na neuzamčenou, dyna­mickou. Rovněž bylo odstraněno do té doby často užívané žebrová­ní hlavně a z jejího ústí byl vypuš­těn kompenzátor. Pouzdro závěru bylo přepracováno, aby jej bylo možno vyrábět jednodušším způ­sobem a táhlo se svrchu přesunu­lo na pravou stranu pouzdra. Rov­něž mířidla byla zjednodušena, hledí bylo oproti původnímu stavi­telnému přepracováno na jedno­duché dioptrické.
Je potřeba se zmínit o stavu samo­palů v domácí, americké armádě, v době jejího vstupu do války.
Ješ­tě roku 1939, kdy vypukla válka v Evropě, měla slavná U.S. Army ve své výzbroji pouhých 400 samopalů­. Téhož roku obdržela Au­to Ordnance Company objednávku od francouzské armády na zbraně M 1928 a střelivo. Ovšem než mohli být dodávky splněna, pro Franci válka skončila a tak mnohé z objednaných samopalů skončily v Anglii či byly odeslány v ráme smlouvy „lend & lease“ do SSSR.

Ovšem i Americe se brzy otevřely oči a v rámci krátké doby se rozeběhla sériová výroba modelů Ml a roku 1943 M1A1. Válečná produkce pocházela jednak z domácí zbrojovky Auto Ordnance Company, jednak se na ní podílela firemí Savage Arms. U Auto Ordnance se v průběhu války vyrobilo 847 991 kusů samopalů a u Savagf přes milion a čtvrt kusů. Do těchto počtů jsou sice zahrnuty i některé zbraně vyrobené ještě před válkou, ovšem tyto částky jsou nedbatelné.

Thompson se v průběhu války stal poměrně oblíbenou zbraní pro svou robustnost, spolehlivost a vy­sokou palebnou kapacitu. To vše však bylo vykoupeno vysokou hmotností. Ta činila u prázdné zbraně přes 4 kilogramy a vzhle­dem k vysoké hmotnosti náboje .45 ACP pak celková hmotnost na­bité zbraně s každým nábojem ra­pidně stoupala. Se schránkovým zásobníkem se 30 náboji již zbraň vážila téměř 6 kilogramů a s bub­novým zásobníkem se 100 náboji se její hmotnost blížila 9 kilogra­mům, tedy hmotnosti blízké leh­kému kulometu. Nicméně díky vy­soké hmotnosti zbraň vykazovala relativně velmi slušné chování při střelbě a při troše zkušeností se dá s Thompsonem „psáť‘ po terči.

V Tichomoří, zejména při počátečních bojích na Guadalcanalu, používali systém, kdy ve zbrani měli nabitý bubnový zásobník s 50 náboji a jako záložní nesli schránkové zásobníky na 20 nebo 30 ná­bojů. Ovšem je třeba nezapomínat na fakt, že se jednalo o příslušníky U.S.M.C, kteří samopaly Thom­pson obdrželi již před válkou ve verzi M 1928 včetně bubnových zásobníků. Ty se pak již k verzím Ml a M1A1 nedodávaly. Ovšem v průběhu bojů bylo rov­něž zjištěno, zejména ve srovnání s puškou Garand Ml, že na větší vzdálenosti již Thompson není do­statečně přesný a že průbojnost náboje .45 ACP je malá. To se uká­zalo zejména při bojích v zalesně­ném terénu, v džunglích Tichomoří i v lesích Normandie, kde „pětačtyřicítka“ neměla dostatek energie na proražení stromu či ji­ného krytu. A puška Garand byla i přes podstatně vyšší výkon lehčí.

Samopal Thompson se přes veške­ré výhrady k němu stal jednou z nejslavnějších zbraní nejen dru­hé světové války, ale celého 20. století. Co se amerických ozbroje­ných složek týče, tam Thompson oficiálně dosloužil ve válce v Kore­ji. Ovšem dodnes jej můžete spat­řit v mnohém venkovském úřadu šerifa, kde má vyhrazeno čestné místo na stěně nebo v typické pro­sklené skříni na zbraně. Pokud jde o jiné země, tak samopaly Thompson resp. jejich kopie se dlouho vyráběly v Číně, poté ve Vietnamu a jinde, takže nakonec tyto zbraně bojovaly proti svým původním ma­jitelům. Naposledy byly samopaly Thompson k vidění v konfliktu na Balkánském poloostrově.

Toho všeho se ovšem otec samo­palu John T. Thompson již nedo­žil. Ani nespatřil typického G.I. jdoucího do druhé světové války s jeho zbraní na rameni, neboť zemřel ve věku 80 let roku 1940.
Společnost Auto Ordnance Company po skončení druhé světové války, vzhledem k ukončení výroby samopalů Thompson pro americ­ké ozbrojené složky, začala pozvol­na upadat. I její jméno upadlo v zapomnění, ovšem ne navždy. Ochranné známky Auto Ordnance Company, Tommy Gun i Thom­pson si posléze zaregistrovala spo­lečnost Kahr Arms, jež zadluže­nou AOC vykoupila. Díky tomu se samopaly Thompson v mnohých variantách vyrábějí dodnes, i když nosným sortimentem jsou tzv. ka­rabiny, tedy verze samonabíjecí. Ovšem v některých státech USA je dodnes možné vlastnit plně samočinné zbraně, takže i původní samopaly se dodnes vyrábějí. K nim firma dodává celu řadu do­plňků, mezi kterými nechybí například ani typické houslové pou­zdro.

Kulovnice Remington 7400 Carbine

Firma, která byla založena již ro­ku 1816, patří mezi nejstarší zbrojovky na americkém konti­nentě. Produkt této slavné zbrojovky nese označení 7400. Jedná se o samonabíjecí kulovnici vycházející ze staršího modelu Remington 742. Ten se vyráběl celá dvě desetiletí, v rozmezí let 1960 - 1980. Nová kulovnice Remington model 7400 pak na tuto úspěšnou zbraň volně navázala.

V původní verzi měla tato zbraň délku hlavně 56 cm, až později do­šlo k jejímu zkrácení na 47 cm a ke vzniku modelu Remington 7400 Carbine. Standardní kulovnice Remington 7400 je nabízena v dřevěném zapažbení a v rážích .243 Win., .270 Win., .308 Win., .30- 06 Spr. a .35Wheelen.
Oproti tomu model 7400 Carbine je nabízen pouze v ráži .30- 06 Spr. Při zkrácené délce hlavně je u této ráže zaručen do­statečný přebytek výkonu pro funkci samonabíjecího mechanis­mu.

Povrchová úprava kulovnice je v lesklém černění s vyrytými lo­veckými motivy na obou stranách pouzdra závěru. Zároveň s uvedením zkrácené ver­ze Carbine firma nabídla i variantu zbraně v provedení s plastovým zapažbením a matně černou povr­chovou úpravou. Tyto pušky jsou určeny pro náročnější uživatelské podmínky.

Firma Leupold dodává na kulovnici Remington 7400  montá­že - typ Weaver, Std. a Quick Release. Ceny kompletních montáží Leupold s 1“ kroužky se pohybují od 2000 Kč.

O vy­nikající kvalitě zbraní a zejména hlavní značky Remington není třeba se zmiňovat. I standardní, sériové zbraně této značky dosahují s kvalitním střelivem nadstandardní přesnosti střely. U modelu Remingtom 7400 Carbine by se předpokládalo, že zkrácení hlavně bude mít za následek sníženou přesnost střely. Testy ovšem ukázaly, že opak je pravdou. Dalším příjemným překvapením je zpětný ráz zbraně. Bývá totiž obvyklé, že zpětný ráz ráže.30-06 Spr. bývá velmi citelný. V tomto případě je však část zpět­ného rázu pohlcena samonabíjecím mechanismem.

Samonabíjecí mechanismus je založen na principu odběru plynů z hlavně. Odběrný kanál je umístěn zhruba v polovině délky hlavně. Plyny, vzniklé shořením prachu při výstřelu, uvádí do pohybu táhlo, které ovládá rotační závorník s uzamykacími ozuby. Celý závěr je velmi robustní konstrukce, která umožňuje použití i velmi výkonného střeliva. Závěr je ovládán páčkou na levé straně pouzdra závěru, v oblasti výhozního okénka.

Zbraň je standardně dodávána se čtyřranným, odnímatelným zásobníkem, který se ze šachty uvolňuje pomocí páčky umístěné před lučíkem. Zásobník je opatřen jezdcem, který slouží k uvolnění závěru. Ten totiž zůstává po posledním výstřelu v otevřené poloze. Je však zachycen za podavač zásobníku, který se uvolní právě pomocí jezdce na levé, dolní straně zásobníku. Prázdný zásobník je možné vyjmout po spuštění závěru.
Ke kulovnici lze dodat i zásobníky na 10 nábojů. Zbraň je vybavena manuální pojistkou přímo blokující pohyb spouště a je umístěna u zadní paty lučíku. Pojistka je vybavena vestavěným zámkem, který je obsluhován speciálním klíčem a slouží spíše jako dětská pojistka.

Brokové náboje

Z nesprávně nastřelené zbraně může velmi dobrý střelec dosáhnout i vynikají­cího seskupení. Jeho střed­ní zásah však bude všude jinde, jen ne v žádaném mís­tě na cíli (záměrném bodě, středu cíle apod.). Naopak platí, že z dobře nastřelené zbraně je možné dosáhnout jednotlivých vynikajících vý­sledků. Na vlastní velikost seskupení jednotlivých ran ovšem nastřelení zbraně ne­má vliv. Vzhledem k tomu, že faktorů, které ovlivňují rozptyl je více platí, že dob­ře nastřelená zbraň vytváří sice důležitý předpoklad pro přesnou střelbu (je vlastně její technickou pod­mínkou), není však jejím vý­hradním garantem.

Máme-li zajistit zásah do „desítky" (sportovní terč), nesmí se muška dlouhé zbraně odchýlit od správné­ho směru (z pozice „rovné mušky") více než o 0,22 mm (na 10 m vzdálenost - vzduchovka), 0,144 mm (na 50 m vzdálenost - malorážka). Pokud se hlaveň a zad­ní část zbraně (pažba) od­chylují od správného směru na tutéž vzdálenost, je od­chylka zásahu na terči rovna odchylce zbraně. Aby byla například zasažena „desít­ka" ze vzdálenosti 10 m na běžných sportovních ter­čích pro dlouhé zbraně, od­chylka nesmí být větší než 2,75 mm, z 50 m nesmí být větší než 9 mm, ze 300 m nesmí být větší než 54 mm.

Vzhledem k možnému od­chýlení zásahů na terči jako důsledku změněných pod­mínek subjektivního vnímá­ní, musíme počítat v hodno­cení osvětlení mířidel a osvětlení terčů (cílů) zejména u otevřených mířidel s vli­vem slunce, popř. umělého osvět­lení.

U krátkých zbraní (nejčastěji jsou užívaná otevřená mířidla) vě­nujeme velkou pozornost mušce. Její povrch nesmí odrážet světlo, protože při osvětlení mušky napří­klad zprava se vytvoří na pravé straně odlesk, který jakoby odtlačil mušku doleva a všechny zásahy budou odchýlené vpravo. Vytváření odlesku se zabraňuje matová­ním jejího povrchu, nejčastěji sa­zemi (očazením) těsně před střel­bou. Také v rýhování vnitřní stra­ny plátku hledí je již dán výrobcem dobrý předpoklad proti odlesku světla na jeho ploše.

Další důleži­tou pomůckou, zejména střelců z dlouhých zbraní, je dobrý tunel mušky, který má mušku chránit před přímým osvětlením. Osvětle­ní terčů je velmi důležité. Zejména by se nemělo měnit během střel­by. Na to většinou střelec nemůže mít vliv. Při cvičné, případně sou­těžní střelbě je však užitečné se­známit se s podmínkami na střel­nici i z tohoto hlediska a, pokud to okolnosti dovolují, změnu v osvět­lení terčů si předem odzkoušet. Na krytých střelnicích je třeba se vypořádat s faktem, že umělé osvětlení může více namáhat zrak a přizpůsobit tomu zejména délku pohledu přes mířidla při vlastním zamiřování.

Také vliv větru může být značný na přesnost střelby. Zejména při větru proměnlivém bývá pro sportovní střelce složité přizpůsobit se těmto náročným podmínkám. Kromě snižování sta­bility ve střelecké poloze vítr fou­kající proti směru střelby zmenšu­je rychlost střely a způsobuje nižší zásahy, naopak vítr foukající ve směru střelby zásahy vyšší. Vítr foukající zprava odchyluje vlevo a naopak. Meteorologické podmín­ky, které se v průběhu střelby mě­ní, mohou mít značný vliv na přes­nost střelby. Proto je třeba znát je­jich vliv na trajektorii střely a prakticky vyzkoušet jak je možno tyto vlivy minimalizovat.

Při střelbě v nepříznivých povětr­nostních podmínkách má velký vliv zejména proměnlivý vítr, je­hož vliv roste s dálkou střelby. Nastřelení zbraně a případná násled­ná závodní střelba v těchto pod­mínkách podléhá předem stanove­né taktice.
Střelec může volit podle své spor­tovní formy a zkušeností několik základních variant střelby:
a) může zbraň nastřelit a svižnou střelbu volit v klidových bezvětr­ných pauzách nebo
b) si v nástřelu ověří velikost „vě­trné odchylky" a pro „větrné oka­mžiky" pak předem přecvakává mířidla o větrnou odchylku.
Vari­anta přenášení záměrného bodu je, díky malé přesnosti ve schop­nosti přenosu záměrného bodu na relativně velké vzdálenosti v po­rovnání s velikosti terče, ve spor­tovní střelbě prakticky nevyužitelná. Velkou chybou, především začá­tečníků, je reagování na nestan­dardní podmínky změnou obrazce mířidel (např. zvyšování zásahu na terči přes hrubou mušku je vysoce nepřesné). Je iluzorní předpoklá­dat vytvoření nějaké osobité do­vednosti a její využití v těchto situ­acích.

Základ pistolového velkorážného náboje je tvořen nábojnicí, většinou mosaznou nebo poniklova­nou, v některých případech hliní­kovou. Z vnější strany nábojnice je do jejího dna uprostřed zasunuta zápalka (při středovém zápalu), která může být typu Berdan (ne­hodí se pro přebíjení, neboť otvor pro výšleh plamene zápalky-zátravky není v ose nábojnice a zá­palka se proto velice špatně ze sta­ré nábojnice odstraňuje) nebo ty­pu Boxer, kde zátravka je v ose ná­bojnice. V nábojnici je dále určité množství bezdýmného střelného prachu. V otevřeném konci náboj­nice je zasunuta střela, olověná či oplášťovaná, která je držena v ná­bojnici zaškrcením.

Běžná kontrola jednotlivých nábojů v balení (krabičce) by měla být samozřej­mostí. Mnohdy stačí alespoň optická kontrola. Při preciznější kontrole střelci kontrolují uložení zápalky v nábojnici, měří průměr střely, kontrolují zaškrcení střely v nábojnici. U střel typu diabolo je samozřejmě důležité vzhledem k použitému měkkému materiálu kontrolovat, případně vyřazovat střely se zhmožděninami v zadní části. Velmi nepříznivě na let stře­ly působí rýhy byť drobné, a její poškození na přední části.

Kontro­la nestejnoměrnosti okraje náboj­nice je také součástí základní kon­troly střeliva. V situaci, kdy do nábojové komory nebude chybný ná­boj plně zasunut, nedojde k jejímu uzavření. Zbraň nebude schopna střelby.
Pro případnou další me­chanickou kontrolu je dobré napl­nit zásobník pistole a nasucho ruč­ním natahováním závěru (prst mi­mo spoušť) jeden náboj po dru­hém nechat projít zbraní, nábojo­vou komorou (vymezení bezpeč­ného směru s kontrolovanou ori­entací ústí hlavně přitom musí být samozřejmou podmínkou, která celé činnosti předchází). Při mechanické kontrole je současně vhodné sledovat, zda mají všechny náboje zápalku dostatečně hlubo­ko zasunutou, pohledem i rukou kontrolovat, zda nemají otřepy či jiné chyby.

Při přebíjení nábojů pro vlastní potřebu je důležité ta­ké dbát přesného zaškrcení střely. Při zaškrcování dojde k přitažení konce nábojnice ke střele. Nedo­statečné zaškrcení může vést k uvolnění střely z náboje nebo do­chází k závadám při zasouvání ná­boje do hlavně. Přílišné zaškrcení může výrazně zvýšit tlaky v nábo­jové komoře zbraně při výstřelu a může vést i ke zmenšení průmě­ru střely a tím k jejímu nedokona­lému vedení v hlavni zbraně, což se samozřejmě musí projevit na přesnosti. Zejména každý soukro­mě vyrobený náboj by měl projít kontrolou nábojovou komorou ne­bo hlavní, měl by být také vizuálně zkontrolován.

Na počátku každého výstřelu je rozběhnutí úderníku a jeho náraz na zápalku. Střelci si běžně kladou otázku, jak dlouho tento proces tr­vá a jeli možno ještě výstřel při správném zamíření během této doby „odchýlit". Tato doba byla u některých zbraní měřena a bylo zjištěno, že jde přibližně o jednu setinu sekundy. Je to doba relativ­ně velmi krátká, která však - a to je podstatné - ještě stále leží v časovém intervalu, kdy lze let střely a následný zásah ještě ovlivnit.
Samotný děj výstřelu je mnohem kratší. Pokud jde o zbraň a náboje, je možné konstatovat, že na reprodukovatelnost výstřelů má zcela jistě vliv stav úderníku zbraně. Musí mít hladký a rovnoměrný chod a dostatečnou sílu úderu.
Důležitý je i stav nábojů. Výborný technický stav zbraně i střeliva je nezbytnou podmínkou nejen pro jednotlivý zásah cíle, ale také pro mnohem důležitější faktor velikosti rozptylu na cíli. Při minimálních subjektivních střeleckých chybách pak dává maximální předpoklad zásahu cíle každým výstřelem.

Historie luku a šípu

Starověký lovec se snažil zasáhnout kořist na dálku - vrhal po ní sekyru, kopí, bumerang, či kámen vystřelený z praku. Stále to však ne­bylo ono, člověk toužil po zbrani, která by zasáhla přesně a rychle. Již v pravěku byl tedy vynalezen luk. Samozřejmě nevíme, kdo byl prvním lučištníkem, jisté je však to, že tento druh zbraně používali lovci nezávisle na sobě na celé pla­netě.

Nejstarší ilustrace luku po­cházejí z období 10 000 - 5 000 let před naším letopočtem, jak doka­zují nalezené jeskynní malby. Vět­šinou jde o vyobrazení luku jako lovecké zbraně. Tato famózní tichá zbraň se stala prostředkem k obži­vě i silou velmi využívanou při do­bývání či bránění čehokoliv.
Ve středověku se pak luk zdokonalil v kuši, kde je lučiště umístěno v dřevěné pažbě a jeho tětiva se napíná pomocí háku. Kuše zasaho­vala cíl s velkou přesností, což se vůbec nelíbilo papeži, který ji ve 12. století zakázal. Nemusíme snad ani dodávat, že zcela bezvý­sledně. A než se takové nařízení rozšířilo po Evropě... 

Luk byl pro nás v době klukovských her vždy spojován výhradně s indiány. Avšak zbraň používaná i dnes ve stále populárnější luko­střelbě byla užívána k lovu a boji skutečně všude a bylo možno ji na evropských bojištích zahlédnout ještě v 16. století, kdy luky vyklí­zely pole zbraním střelným.

Tedy - luk je pružina, která soustředí a uvol­ňuje energii. Prostřednictvím těti­vy je pomalu vynaložená práce střelce, využitá k napnutí tětivy, během krátkého okamžiku přemě­něna na energii šípu, který doletí dále a větší rychlostí, než kdyby jej vrhla samotná ruka. Tento jedno­duchý nástroj, existující v mnoha nejrůznějších podobách, svým vel­kým dostřelem, razancí a přesnos­tí zásahu převyšoval všechny ostatní ruční střelné zbraně ještě dlouho po vzniku prvních palných zbraní.

U této na první pohled jednodu­ché zbraně bychom mohli doneko­nečna rozebírat všechny možné druhy podle regionů naší planety, podle použitého materiálu a využi­tí. Když tatínek udělá synkovi z vr­bové větvičky a provázku luk, je to sice zábavné, ale na obživu a obra­nu by to nestačilo, o dobytí sou­sední parcely nemluvě.

Naši předci na tom byli jinak, je luk živil a chránil, tudíž muselo jít o zbraň spolehlivou, přesnou a po­kud možno na více použití. Napří­klad tětivy se vyráběly z materiálů jako byl len, konopí, hedvábí, bavl­na nebo šlachy. Z hedvábí vyráběli tětivy například Turci, navlékací smyčky byly vyrobeny ze šlach. Ani navlečení tětivy není úkonem jednoduchým. Na delší luky se tě­tiva navlékala ve stoje, jeden ko­nec lučiště se opíral o zem, druhý střelec svojí vahou stlačoval dolů, mohl navléci tě­tivu. U kratších luků se lučiště stlačovalo vsedě silou nohou. Velikostní rozdíly byly skutečně znatelné, kupříkladu mongolští ná­jezdníci používali ve srovnání s ohromnými luky indických kme­nů kraťoučké vrstvené luky.

Samotný základ luku byl také roz­manitý. Od tvaru písmene D až po­malu k písmeni B, či tvaru připomínajícímu klasický trojúhelník. Konstrukce začínala u jednoho ku­su dřeva, přes vrstvené lučiště ze tří a více vrstev podobného mate­riálu, většinou dřeva. Kompozitní luk má lučiště tvořené několika vrstvami různých materiálů - zpra­vidla dřeva, rohoviny a šlach.

Už ty nejjednodušší luky, mající lu­čiště z jednoho kusu dřeva, byly velmi výkonnými zbraněmi. Stře­dověké anglické luky, představují­cí na svou dobu absolutní špičku, překonávaly rychlostí střelby (a hlavně jednoduchostí) výkon i přesnost kuše, alespoň na otev­řeném bojišti. Oblíbeným materiá­lem pro výrobu luku bylo tehdy dřevo tisu nebo jilmu.
Luk byl při­bližně stejně vysoký jako lukostře­lec, délka šípu dosahovala polovi­ny výšky luku. Už jsme zmiňovali rozdíly mezi kontinenty. Tak například severoa­meričtí indiáni měli na celém svém úze­mí hojnost vhodné­ho dřeva, proto ani nebyli nuceni vyrá­bět luky vrstvené. Spíš si zakládali na zdobnosti, tvarování a především účel­nosti.
Když už byl luk vyztužen, šlo o zpevnění hřbetu přilepenými šlacha­mi, u kmenů na západě severní Ameriky byly objeveny luky složené z několika kusů rohoviny. Místa spojů jsou ovinuta zvířecími šlachami. Nejsevernější obyvatelé Ameriky, Eskymáci, využívali to, co příroda dala a složili luk třeba z několika kusů sobího parohu.

Luky vyráběné  nejméně ze tří základních vrstev z různého materiálu, jsou poskládané tak, aby nejlépe využily přirozené vlastnosti každé vrstvy. Tradič­ní kompozitní luk, jenž doznal své vr­cholné podoby v Turecku, byl vyroben z rohoviny a šlach skládaných kolem dřevěného jádra. Současné kompozit­ní luky pro terčovou sportovní střelbu používají moderní materiály - plasty ze­sílené skleněnými a uhlíkovými vlákny. To je však sou­časnost.

Turecký luk je všeo­becně považován za nejlepší zbraň svého druhu, vyvinutou do 20. století. Jeho konstrukce dovolily využívat přiroze­nou pružnost všech složek lučiště. Turecký kompozitní luk se skládal ze dvou pásů rohoviny, přilepe­ných z vnitřní strany. Na hřbetě bylo jádro zesíleno pásem šlach. Samotné jádro se skládalo ze tří dílů. Hřbet luku se potáhl kůží a nabarvil. Tětiva bývala i stříbr­ná, její konce se vyráběly ze šlach.

Tyto luky měly vynikající dostřel. S bojovými šípy činil 400 metrů, se speciálními okřídlenými šípy bylo možno dosáhnout vzdálenosti až 600 metrů. Naproti tomu například Indové dě­lali své luky z oceli, kterou vyrábě­li ve velmi slušné kvalitě ještě před příchodem prvních Evropa­nů. Samozřejmě i zde byly luky s dřevěným jádrem, břichem z ro­hoviny a hřbet ze zvířecích šlach. Povrch celého luku byl lakovaný.

Šíp je velmi účinná střela. Překonává oštěp i ručně házené šipky. Pro střelce měl velkou výhodu ve své váze a rozměrech, takže v případě boje či delšího lovu mohl mít uživatel v toulci větší zásobu šípů.
Jeho výroba je sice jednoduchá, ale vyžaduje velmi pečlivou práci. Hmotnost a délka se musí přizpůsobit délce luku, z něhož bude šíp vystřelen. Šíp samotný musí být naprosto souměrný a dobře vyvážený. Dřík šípu musí být přiměřeně pružný. Pokud je dřík příliš tuhý, poletí šíp do strany, pokud naopak není dostatečně tuhý, bude se prohýbat i při letu a přesnost střelby bude špatná. Při uvolnění tětivy totiž setrvačnost hrotu a dolní části dříku způsobí ohnutí dříku. Pokud má tento správnou pružnost, poletí šíp po zamířené dráze letu.

Co se hrotů týče, ty se vyvíjely již od doby kamenné, ať už zpočátku při navázání náhodně rozpolceného kusu kamene či později z opracovaného pazourku. Tvary většinou byly trojúhelníkové, kosočtvercové, či měly tvar listu nebo vlaštovčího ocasu.

Další vývoj už určovaly potřeby jednotlivých národů a dané doby. Střelec vyrábějící si šíp nesměl samozřejmě zapomenout ani na zářez pro tětivu, zajišťující kontakt mezi šípem a tětivou ve chvíli, kdy tětiva předává svou energii šípu.
Turci používali rohovinový skřipec s drážkou pro tětivu. K zajištění stability šípu se k jeho konci upevňovala křidélka nebo pera. Například jihoafričtí domo­rodci ale pro své šípy nepoužívali opeření vůbec. Peří nebo křidélka jsou symetricky rozmístěna po dvojicích, trojicích nebo čtveřicích u zadního konce dříku. Někdy se jedno pero barvilo odlišně, aby umožnilo při vícero použití stále stejný způsob uložení do tětivy. Pera se připevňovala tak, že se brk na obou koncích přitiskl k dří­ku omotanou nití, u tureckých ší­pů se peří spirálovitě obtáčelo ko­lem dříku. Používalo se i lepení.
Stejně tak hroty se připevňovaly různými způsoby. Zasouvaly se do naštípnutého předního konce dří­ku a těsně upevnily vinutou bandáží.
V Japonsku se dlouhá stopka ocelového hrotu zasunula do duté­ho stonku rákosu. Rákos se ostat­ně používal k výrobě dříků po ce­lém světě. Ve středověké Evropě, kde se k výrobě dříků používalo pevné dřevo, železné hroty se opatřovaly objímkou, do které se dřík zasunul a přiklížil, případně zajistil příčným kolíkem.

Hlaveň - nejcennější část zbraně

Hlaveň je základní a nejdůležitější částí palné zbraně. Má tvar silnostěnné trubky, ve které probíhá termodynamický děj výbušné přeměny chemické energie střelného prachu na pohybovou (kinetickou) ener­gii střely.
Účelem hlavně je udělit velikost a směr počáteční rychlosti letu střele určitého druhu. Vnitřní prostor hlavně slouží v zadní čás­ti k umístění střely s prachovou náplní a v přední části vytváří pracovní prostor k expanzi prachových plynů, které stře­le udělují pohyb. Hlaveň usměrňuje svou pevností expan­zi plynů do směru pohybu střely. Jako tlaková nádoba je uzavřena pevným dnem a ve směru střelby je otevřená. Pokud je ve vývrtu hlaveň opatřena šroubovicovým drážkováním, slouží také k udělení rotačního pohybu střele, jímž je střela stabilizována na dráze svého le­tu.
Hlavním rozměrem hlavně je její ráže (ráž), jež představuje vodící čás­ti vývrtu. Dalším důležitým parametrem hlavně je její délka, s níž roste počáteč­ní rychlost střely. Hlaveň palné zbraně je z hlediska prin­cipu pístovým spalovacím motorem, kte­rý ovšem pracuje s mnohem vyššími tla­ky, dosahuje vyššího měrného výkonu a má jen velmi malou životnost (maxi­málně desítky sekund v čisté době funk­ce).

VNITŘNÍ PROSTOR HLAVNĚ MÁ TYTO ČÁSTI:

• nábojovou komoru - slouží k uložení náboje do hlavně, tvar nábojové komory závisí na stavbě náboje, jednotlivé části nábojové komory geometricky opisují tvar náboje (nábojnice)
• přechodový kužel - slouží k plynulému vtlačení (pláště) do vodící části vývrtu. K deformaci vo­dící části tak dojde postupně, aby nedošlo k jejímu usmyknutí. Těs­nění střely je zabezpečováno vyvozením vzájemné deformace hlavně a střely s tím, že do vodící části vývrtu se vtlačuje střela s pláštěm o průměru větším, než je ráž hlav­ně. Tento přesah vyvolá mezi hlavní a střelou radiální tlak zabra­ňující profuku plynů. K protlačení střely přechodovým kuželem do­jde až po dosažení tzv. forzírovacího tlaku. Pozvolné protlačení na počátku vnitrobalistického děje napomáhá dobrému zažehnutí a rozhoření prachové náplně - je místem nejintenzivnějšího opotřebení hlavně a na jeho stavu závisí životnost celé hlavně - jeho opotřebení se projevuje zhoršením přesnosti střelby. S růstem opotřebení se účinky otěru a eroze umocňují a s počtem vystřelených ran se přechodový kužel posouvá směrem k ústí vodících částí střely - zmenšuje se jeho strmost. Prodlužuje se vložná hloubka střely a klesá počáteční rychlost, záro­veň se zvětšují nepravidelnosti v zařezávání vodících částí střely do vodící části vývrtu a roste roz­ptyl počátečních rychlostí.
• vodící část vývrtu (někdy zjednodušeně označována jako vývrt) - střele se v ní uděluje rych­lost, směr a popřípadě stabilizační otáčky. Vodící část vývrtu je obvy­kle válcová, povrch je buď hladký nebo drážkovaný, hloubka drážek pro plášťové střely bývá v rozmezí (0,015- 0,025) ráží. Příliš malá hloubka drážek snižuje životnost hlavně otěrem polí pláštěm střely a velká hloubka drážek naopak způsobuje nadměrnou deformaci střely a její vřezávání do drážek spotřebuje značnou část energie výstřelu. Příčný profil vodící části vývrtu pro plášťové střely může být i nedrážkovaný. Je pak tvořen několika kruhovými oblouky, jejichž střed leží mimo osu hlavně. Takový profil se nazývá polygonální. Jeho zajímavost je určována především v jeho životnosti, dobrém těsnění a snadné údržbě. Polygonální vývrt s plynule navazujícími kruhovými oblouky (zpravidla čtyřdrážkový) našel uplatnění i v konstrukci současných krátkých palných zbraní. Takto tvarovaný pro­fil vývrtu hlavně je opět složen do šroubovice podél hlavně a slouží k udělení rotace střele. Vyrábí se rotačním kováním.  
• úhel stoupání závitu drážko­vání je volen na základě požadav­ků na stabilní let střely jak pro hla­veň novou, tak u konce životnosti. Uvádí se obvykle jako délka jedno­ho zákrutu v mm.
• na přesnost střelby má znač­ný vliv úsťová část vývrtu hlavně a samotný úsťový řez hlavně, ovliv­ňující dodatečný účinek pracho­vých plynů vytékajících za střelou. Především se kladou mimořádné požadavky na kolmost čela ústí hlavně na osu hlavně. U hlavní přesných zbraní (např. odstřelovačské pušky) se v délce několika ráží odvrtává úsťová část vodící části vývrtu a vzniká válcová duti­na o průměru větším než průměr střely. Tímto opatřením se zabez­pečuje ještě pravidelnější výtok plynů z hlavně a snižuje se rozptyl střelby. 

U krátkých palných zbraní - revolverů není nábojová komora součástí hlavně, ale naopak je oproti pisto­lím oddělena od vývrtu s přecho­dovým kuželem a je součástí vál­ce. Maximální tlak plynů při výstřelu silně zatěžuje hlaveň i závěr a má tak zásadní význam pro bezpečné používání palné zbraně. Jeho pů­sobení na hlaveň musí být vyváže­no dostatečnou tloušťkou její stě­ny a přiměřenou jakostí jejího ma­teriálu. Běžné revolverové náboje vyvíjejí maximální tlak od 70 MPa do 320 MPa.
U pistolového střeliva je ta­to tlaková hodnota dosahována mezi 130-370 MPa. Maximální tlak brokových nábojů se obvykle pohybuje kolem 60 MPa.
Nejchoulostivější částí zbraně je její ústí, které nesmí být za žád­ných okolností poškozeno. Z toho­to důvodu je obecně doporučová­no čištění hlavně vždy od nábojové komory. Nábojovou komoru je možno po­škodit také použitím jiných nábo­jů, než pro které je komora kon­struována. Například u sportov­ních pistolí malých ráží při použití nábojů „shorť‘ do komory pro ná­boje „long rifle“.

Při výstřelu je hlaveň vystavena složitým fyzikálním jevům, které ji mechanicky a tepelně namáhají a vedou k opotřebení. Opotřebe­ním hlavně se snižují takticko-technické charakteristiky celé zbraně. Jestliže již hlaveň nesplňu­je předepsané technické podmín­ky (je-li dosaženo mezního stavu), je ukončen její technický život. Doba technického života hlavně se charakterizuje jako životnost hlav­ně. Měří se zprostředkovaně, po­čtem výstřelů. Životnost hlavně je určena život­ností hlavní funkční plochy, kterou je vývrt hlavně.


STAV VÝVRTU HLAVNĚ OVLIVŇUJE NEJVÝZNAMNĚJ­ŠÍ DÍLČÍ UKAZATELE EFEKTIVNOSTI CELÉHO ZBRAŇO­VÉHO SYSTÉMU:
- přesnost střelby
- účinek střely v cíli
- dostřel
- bezpečnost.

Použitelnost hlavně nezávisí na tom, zda je ještě dostatečně pev­ná, ale na tom, zda je schopna s dostatečnou přesností plnit úko­ly, pro něž je daná zbraň určena.

ŽIVOTNOST HLAVNĚ JE OBECNĚ VYČERPÁNA PODLE TĚCHTO KRITÉRIÍ:
- úbytkem počáteční rychlosti
- zvětšením rozptylu nad dovole­nou mez
- oválnými nebo bočními prů­střely snížením tlaku plynů v hlavni
- jsou-li zjištěny vyduté, trhliny apod.

Omezení technického života hlav­ně je především způsobeno opo­třebením nebo poškozením vývrtu hlavně. Příčiny, které vyvolávají omezení technického života hlav­ně, tvoří dvě skupiny poruch:

1. poruchy přetížením (náhlé, náhodné)
2. poruchy degradační (postup­né zhoršování funkčních vlast­ností vývrtu).

Pro stanovení ži­votnosti hlavní mají stěžejní význam.

ad 1) Mezi poruchy přetíže­ním patří zejména: průstřely, vrypy předčasná exploze, rozložení střely, tlakové výbočky, cizí tělesa.

ad 2) Degradační poruchy vznikají působením těchto vlivů:
- mechanické působení - působení vodících částí, střely na vývrt (otěr, tlak, odstředivé sí­ly), působení tlaku prachových plynů (deformace, rozkmit), opotřebení nářadím při ošet­řování,
- erozivní působení, pohyb plynu v prostoru za střelou včetně rázových vln, únik plynů mezi pláštěm stře­ly a stěnou hlavně, vtékání plynů z nábojové ko­mory do přechodového kužele,
- tepelné působení, zhoršování mechanických vlastností materiálu v důsledku vy­soké teploty, vznik vysokých teplotních na­pětí ve vnitřní mikrovrstvě, účinky střídání ohřevu a chla­zení,
- chemické působení - chemická reakce horkých prachových plynů s materiálem hlavně, chemická reakce zplodin vý­střelu s materiálem hlavně (po vý­střelu).

Jsou to účinky vznikající působe­ním prachových plynů a střely na vývrt při výstřelu. Mají největší vliv na opotřebení.
Působí kom­plexně s proměnnou intenzitou, což zvyšuje složitost procesu opo­třebení hlavně:

- mechanický účinek se projevu­je ve vodící části zejména otěrem polí a účinných boků drážek
- chemickým působením produk­tů hoření prachové náplně dojde k cementaci a nitridaci povrchu, čímž se vytváří křehká vrstvička o tloušťce 0,05-0,1 mm.
Na hlaveň dále chemicky působí zplodiny ho­ření, jejichž erozivní působení se projevuje vymíláním a splachováním povr­chu vývrtu, vířivým účinkem pra­chových plynů. Vymílání probíhá intenzivněji v místech s naruše­ným povrchem a v místech zúžení, jako je přechod z nábojové komory do vodící části vývrtu. Účinek ero­ze je umocňován ohřevem vývrtu. Nejvíce je erozivně ovlivněn pře­chodový kužel a úsťová část hlav­ně. Opotřebení přechodového ku­žele má za následek jeho posouvá­ní vpřed, čemuž napomáhá také mechanické působení střely. Po­souváním přechodového kužele vpřed se zvětšuje vložná hloubka hlavně, což má za následek snižo­vání počáteční rychlosti střely.

Erozivní opotřebení úsťové části vývrtu je způsobeno profukem prachových plynů mezi pláštěm střely a vývrtem, na což má vliv opotřebení pláště otěrem o vývrt a zvětšování rozměru hlavně jejím ohřevem. teplotní účinek prachových ply­nů má řadu projevů.
Mezi nejvý­znamnější patří vliv velkého tep­lotního spádu ve vnitřní povrchové vrstvě vyvolávající v ní vznik vel­kých teplotních napětí. Důsled­kem je vznik síťových trhlin na vnitřním povrchu hlavně jako zá­kladu mechanického opotřebení a eroze. Ohřevem hlavně se dále snižuje pevnost materiálu, což ve­de ke snížení erozivzdornosti a odolnosti proti otěru.


Hlaveň je vždy tou nejcennější částí zbraně. Náleží jí proto nadstan­dardní zájem, ať již z hlediska praktické údržby, tak z pohledu znalosti základní teorie. Ten zájem totiž přibližuje informace z prostředí, v němž se odehrává fascinující děj nazývaný výstřelem.