Cílený nácvik zvládání těchto situací, kdy „zbraň nestřílí" (např. v rámci dovednosti odstraňování závad) je pak logickou součástí balíku dovedností střelce.
Cíle veškerého snažení v této oblasti mohou být v zásadě tři: buď neohrozit v této nestandardní situaci sebe ani ostatní nebo co nejrychleji znovu uschopnit ke střelbě svou zbraň, popř. pro obranné použití zbraně pěstovat dovednost efektivního řešení situace i jinými prostředky. Pokud vývin rány proběhne bez závad, potom dojde k normálnímu průběhu vývoje tlaku a rychlosti střely. V takovém případě hovoříme o normální ráně, normálním výstřelu.
Jestliže však v průběhu vývinu rány dojde k nějaké odchylce, rána se stává nestandardní (může s sebou nést i jisté prvky nebezpečnosti). Za takovou ránu považujeme tu, která vybočuje podstatným způsobem (např. hodnotou tlaku či rychlosti) ze skupiny ostatních ran.
Vybočení v rychlosti vede ve svých důsledcích k posunutí polohy zásahu, což se samozřejmě projeví zhoršením obrazce rozptylu. Výrazným případem, důsledkem nenormálního vývinu rány, je tzv. zpožděná rána.
Ta bývá způsobena:
- nedokonalým zážehem prachové náplně vlivem vadné zápalky nebo
- sníženou schopností prachu zažehnout či pravidelně hořet následkem zvlhnutí nebo
- slabým či šikmým úderem zápalníku.
Nedostatečné spojení střely s nábojnicí nejčastěji vzniká při domácím přebíjení nábojů. Ať je příčina zpožděné rány jakákoliv, jejím průvodním jevem je nižší hodnota maximálního tlaku a posun jeho místa dále do vývrtu hlavně (směrem k ústí). Tímto posunutím se místo maximálního tlaku dostává do slaběji dimenzovaných míst a hrozí poškození zbraně. Posunutí místa, kde končí hoření prachu, od ústí. Tím se zkracuje délka hlavně, v níž dochází k rozpínání spalných plynů. Následkem je snížená úsťová rychlost střely a zvýšený úsťový tlak, který vede k hlučnější ráně a většímu zpětnému rázu.
Zřetelný výšleh plamene před ústím hlavně (výšleh je způsoben dohoříváním prachových zrn mimo hlaveň).
Mezi nestandardní rány patří také tzv. „selhaná". Její důsledky jsou patrné ve třech případech:
1. Plyny ze zápalkové slože nemohou proniknout neprůchodnými otvory ve dně nábojnice k prachu. Zážeh nenastane, ale tlakem plynů vzniklých vyhořením zápalkové slože dojde k uvolnění zápalky z jejího lůžka. Přitom lze slyšet únik těchto plynů závěrem zbraně, pokud jde o zbraň uzamčenou. Střelci nehrozí žádné nebezpečí - může se pouze stát, že vytlačená zápalka může zapadnout dovnitř zbraně a znehybní její vnitřní ústrojí. Spalné plyny mohou také svými zplodinami znečistit poškodit dřevo pažby dlouhé zbraně v místě závěru.
2. Plyny ze zápalkové slože se dostanou do náplně prachu aniž by jej zažehly. Tyto plyny mají tak velký tlak, že vtlačí střelu do vývrtu hlavně. Pokud není střela či zátka při dalším výstřelem z hlavně odstraněna, působí jako překážka, vydutí případně roztržení hlavně. Při odstraňování takovéto překážky střelec ve vývrtu objeví shořelá prachová zrna. Také v tomto případě lze sluchem znamenat unikání zápalkových plynů závěrem, ovšem únik je méně zřetelný než v předchozím případě. Také tato situace v zásadě není pro střelce nebezpečná. Vhodnou ochranou zraku však může chránit oční sliznici od nepříjemného podráždění.
3. Vůbec nedojde k roznětu zápalky a střelec uslyší jen náraz zápalníku na zápalku. Vinou vadné zápalky (mnohdy také způsobu jejího uložení v nábojnici) případně vinou slabého úderu zápalníku k výstřelu vůbec nedojde. Většinou stačí vyměnit selhaný náboj za jiný nebo jím v nábojové komoře pootočit a opakovat výstřel. Může se však také jednat o málo častou, o to však nebezpečnější situaci. Při otevírání závěru může dojít k opožděnému výstřelu selhaného náboje. Nábojnice pak prudce vyletí z nábojové komory proti střelci, navíc z komory vytékají značnou rychlostí horké prachové plyny. Obecně platná rada, která v sobě bezpečně pojme všechna rizika této situace, zní: po selhané ráně (pouhém cvaknutí zápalníku na zápalku) asi 10 sekund počkat s otevřením závěru a následně zkontrolovat, zda je vývrt volný a průchozí.
Vzrůst tlaků v hlavni podstatně závisí na hustotě prachové náplně. Rychlost hoření rychle vzrůstá se zvyšující se náplně, a proto vzrůstá i tlak plynů až do přechodu na detonaci. Hustotu prachové náplně je možno uměle zvýšit napěchováním prachových zrn například při násilném zatlačení střely do nábojnice. S takovými náboji se nedoporučuje střílet, hrozí zvýšené riziko možného úrazu. Rychlost hoření naopak klesá se zvyšováním vlhkosti prachové náplně a tím se zpomaluje i nárůst tlaku plynů v hlavni. Při navlhlé prachové náplni může dojít ke zpožděnému výstřelu,přičemž je možno sluchem rozeznat zpoždění výstřelu za nárazem úderníku na zápalku.
RIZIKO POŠKOZENÍ ZBRANĚ
Při hoření prachové náplně dosahuje tlak plynů v hlavni velmi vysokých hodnot. Pokud tento tlak překročí hodnotu, pro kterou je hlaveň konstrukčně navržena (tento abnormální stav může být způsoben například nečistotou v hlavni), dojde k překročení meze pružnosti materiálu a hlaveň zůstane vydutá nebo může dojít i k jejímu roztržení. Roztržení hlavně je jev poměrně ojedinělý, avšak zejména u dlouhých zbraní nebývá vydutí až tak výjimečné. Ve většině případů je to důsledek špatného zacházení se zbraní. Vydutí hlavně obvykle způsobují cizí tělesa, která se do hlavně dostanou, jako například zbytek hadříku po čištění, úlomky nábojnice, zátka z bláta nebo sněhu apod.
Pro střelu znamenají tyto překážky zbrzdění pohybu vpřed. Plyny, které tlačí střelu vpřed, se zhustí na jejím dnu a vyvolají tlakovou vlnu, pohybující se v opačném směru. Při setkání dvou tlakových vln, pohybujících se proti sobě, vznikne velký radiální tlak, příčina vydutí nebo roztržení hlavně. Vydutí hlavně se obvykle dá poznat při pozorné prohlídce. Uvnitř hlavně na lesklém povrchu drážek a rýh je patrný matový kroužek. Někdy je vydutí možno zjistit hmatem na povrchu hlavně jako prstýnek po obvodu. Aby se předešlo vydutí, je nutno před střelbou zbraň prohlédnout, případně ji vyčistit. Rovněž náboje se musí chránit před znečištěním v krabičce a nenechávat je volně rozsypané.
I když vydutá hlaveň nemusí mít podstatný vliv, zejména pokud je u dlouhé zbraně vyduta v malém rozsahu ve střední části nebo v zadní komorové části, může při střelbě dojít k roztržení střely na několik částí. Obecně platí, že tato závada na hlavni je neopravitelná a zbraň musí být vyřazena.
POUZE SPRÁVNÝ NÁBOJ
V charakteristice střeliva (a zbraně) je označení ráže nejdůležitějším údajem, určujícím do značné míry řadu jeho jiných kvalit - rozměry, hmotnost, výkon. Zbraň určité ráže používá náboje označené stejnou ráží. U zbraní s drážkovaným vývrtem je jistou zvláštností možnost měřit ráži zbraně dvojím způsobem - buď jako vzdálenost mezi proti sobě ležícími poli nebo mezi proti sobě ležícími drážkami - a získat tak dva výsledky, přičemž absolutní veličina v prvém případě bude vždy menší než ve druhém.
Průměr střely u zbraní s drážkovaným vývrtem musí odpovídat většímu z těchto rozměrů, jinak by se při výstřelu nemohla střela zaříznout do drážek. Téměř ve všech evropských zemích a v mnoha zemích světa se označuje ráže zbraní a nábojů v milimetrech. Ve Velké Británii, v USA a v některých dalších zemích se ráže označuje v dílech palce (v USA v setinách palce, ve Velké Británii v tisícinách palce. Toto pravidlo má ovšem ojedinělé výjimky). Označení ráže vyjádřené v dílech palce nelze vždy převádět na milimetry podle jejich vzájemného vztahu (1 palec = 25,4 mm). Tato označení jsou někdy smluvním vyjádřením a používají se pro názvy konkrétních nábojů.
Mezi označeními 9mm nábojů se též vyskytuje .357. Toto číslo v přepočtu skutečně odpovídá 9 mm, bylo však zavedeno pouze označení pro zvlášť výkonný náboj, aby byl zdůrazněn rozdíl oproti ostatním 9mm nábojům. Označení .38 a .380 mají rovněž individuální charakter a vztahují se k nábojům shodné ráže, ale různé délky.
Označení ráže tak, kromě toho, že určuje průměr, má někdy i jiné funkce a může také informovat o délce náboje a jeho výkonu. Označení ráže může navíc charakterizovat i jiné vlastnosti nábojů. Existují např. revolverové náboje shodných ráží, z nichž jedny označeny v palcovém a druhé v milimetrovém měřítku.
Tak .250 a 6,35 mm nebo .320 a 7,65 mpi představují páry shodných ráží, ale náboje jsou v každém páru různé. Prvé z nich (označené v dílech palce) mají černý prach a plášťovými střelami.
Jestliže jsou tedy na dvou vnějším vzhledem shodných revolverech uvedena zmíněná různá označení ráží, znamená to, že tyto zbraně jsou určeny pro použití různých nábojů, odpovídajících některým konstrukčním zvláštnostem konkrétního modelu zbraně - hloubce a tvaru drážek, tvaru nábojových komor, druhu oceli apod. a nelze nedbat na tato označení nebo vzájemně náboje zaměňovat.
V celém světě se proto, bez ohledu na to, zda se v příslušné zemi používá palcový nebo milimetrový systém, označují zahraniční ráže tak, jak se označují v zemi, která jako prvá vyrobila uvedený model zbraně nebo uvedený náboj. Vedle charakteristiky náboje vyjádřené číselným označením má velký význam i název náboje.
Vedle ráže, výrobního data nebo názvu výrobní firmy může být někdy ve značení na dně nábojnice zaznamenána i délka náboje, zesílená prachová náplň apod. Všechny tyto údaje o zvláštnostech náboje, doplňující číselné označení ráže, patří neoddělitelně k charakteristice nábojů, protože zejména tyto údaje je konkretizují.
