(Ne)známé AIKIJUTSU

V posledních letech, kdy došlo k velkému rozmachu a popularitě všech „jutsu" stylů, se často setkáváme s tendencí, že pod „jutsu" se skrývá netechnické a hrubé praktikování. Velmi častý je jev, kdy začínající cvičenec v podstatě odmítá hlubší a detailnější studium konkrétní techniky s odů­vodněním, že „takhle by to na ulici stačilo a tuhle páku udělá až potom, co si sou­peře uvolní úderem". Toto vzniká celkovým nepocho­pením a neznalostí historic­kých kontextů a reálií.

Aikijutsu je snad jedno z mála bojových umění, které má svůj původ na japonských ostrovech a nebylo ovlivněno bojovými dovednostmi importovanými z Číny. Díky tomu je původní, tradiční Aikijutsu velmi originální a rozpoznatelný styl. Tradiční Aikijutsu je totiž prakticky bez úderů a kopů. Snad jediným úderem je Kintekiuchi a jediným kopem je Kintekigeri.

Aikijutsu - to jsou především úchopy a páky z úchopů. Velká většina technik je prováděna a nacvičována v sedě na zemi. Tradiční, původní Aikijutsu má tuto skladbu především z důvodu svého určení. Jednalo se o bojové umění samurajů. Je jasné, že samuraj preferoval použití své prioritní zbraně - meče, a tak výcvik neozbrojeného boje byl orientován především na situace, kdy mu je meč z ruky vy­ražen, nebo jej z nějakého jiného důvodu nemůže použít, a musí se bránit útoku svého ozbrojeného soupeře. To je i jeden z důvodů, proč např. Morehei Ueshiba na své cestě Aikido věnoval takovou pozornost právě cvičení s mečem.

Vůbec je potřeba si říci, že pod vý­razem tradiční Aikijutsu se vlast­ně skrývá Daito-Ryu Aikijutsu, které reprezentoval Sokaku Take­da. Cesta Aikido se po smrti za­kladatele ještě více odklonila od původního směru Daito-Ryu. Dal­ší osobou, která plně a do hloubky poznala umění Daito-Ryu Aikiju­tsu, byl slavný Takuma Hisa. Ta­kuma Hisa započal se studiem nej­dříve u zakladatele Aikido. Jednoho dne ho však navštívil Sokaku Takeda a řekl mu, že on je učite­lem Ueshiby a že Ueshiba nevyu­čuje techniky správně, a bylo by proto lepší, kdyby Takuma Hisa cvičil přímo pod Takedou. Tímto způsobem se stal Takuma Hisa přímým žákem Takedy. Později se Takuma Hisa stal jedním ze dvou lidí, kteří obdrželi „menkyo Kaiden" přímo z rukou Sokaku Take­dy.

Takuma Hisa potom pokračoval ve cvičení Aikijutsu a založil svou vlastní organizaci Takumakai. Jed­ním z přímých pokračovatelů této vývojové větve původního Aikijut­su je Keido Yamaue, vnuk Takuma Hisa. Profesor Yamaue je dnes jednou z mála osob, které znají pů­vodní takedovské Daito-Ryu. Je jedním z největších vzdělanců v oblasti japonských bojových umění a skutečnost, že se narodil v tak slavné rodině navíc způsobila, že všechny své informa­ce a dovednosti čerpal takříkajíc přímo od zdroje.

Současné Ya­maue Aikijutsu je však již opět pro dnešní dobu upravené bojové umění. Jak profesor Yamaue říká, z historického, pro dnešní sebeo­branu nevhodného umění vytvořil styl, který je vhodný jako běžná sebeobrana přidáním úderových prvků z Nord Shaolin Kung Fu.
Takto na papíře vypadá spojení Nord Shaolin Kung Fu a Aikijutsu přinejmenším překvapivě, ale nut­no podotknout, že Nord Shaolin Kung Fu není stylem hlubokých postojů imitujících pohyby zvířat, ale stylem z jehož základů se odvi­nulo např. Goju-ryu Karate, a je takřka totožné se Shorinji Kempo (Shorinji je japonská varianta čte­ni znaků Shaolin a Kempo zname­ná Kung Fu), což je styl, který má v samotném Japonsku více jak 1 500 000 cvičenců.

Yamaue Aikijutsu je tedy v současné době jedi­nou možností, jak spatřit vývojový vrchol Aikijutsu a v osobě profeso­ra Yamaue je v současnosti i za­končena přímá linie tradičního Ai­kijutsu přítomného v Evropě. Při­tom Yamaue Aikijutsu se liší od ostatních škol, které se snaží ales­poň ideově navázat na tradici Sokaku Takedy právě vytříbenou a velmi přesnou technikou, která, pokud je zvládnuta, nevyžaduje to­lik sílu fyzickou jako spíš hlubokou přítomnost, přesnost a koncentra­ci. Ani techniky úderů a kopů se tolik nevyznačují silou a tvrdostí, ale spíše rychlostí a kombinací.
Toto spojení tradičního Aikijutsu s velmi účinnými bloky, údery a kopy Nord Shaolin Kung Fu pro­vedl profesor Yamaue na základě dlouholetého studia teorie i praxe bojových umění, v nichž byl vzdě­lán již od raného dětství. Je to vel­ký rozdíl, který pocítí každý z jeho cvičenců, oproti různým směsicím Karate, Aikido a Judo.

Taktika a strategie je u Yamaue Aikijutsu rozdílná od původní školy Daito-Ryu Aikijutsu. Záměrem tehdej­šího bojovníka bylo osvobodit svou ruku, která třímala meč, od úchopu neozbrojeného soka nebo naopak v nouzi, způsobené ztrátou meče, ozbrojeného útočníka od­zbrojit, zlomit nebo povalit a to vše pokud možno najednou. Yamaue Aikijutsu se soustředí pře­devším na obranu před úchopy, ko­py a údery, což jsou v dnešní době útoky naprosto běžné. Typická obrana např. proti útoku pěstí na obličej má proto posloupnost: blok, kontra úder a navazující páka nebo hod.

Profesor Yamaue si pl­ně uvědomil, že většina dnešních praktikantů Aikijutsu jsou přede­vším osoby žijící v dnešní evrop­ské kultuře a přizpůsobil umění prezentované jeho rodinou potře­bám Evropanů jak výukovými me­todami, tak i skladbou technik a konstrukcí stylu. Díky tomu si během studia u profesora Yamaue přijdou na své nejen příznivci sta­rých samurajských časů, ale i ti, kteří hledají „pouze“ cvičení pro osvěžení své mysli a těla.

SPECNAZ - speciální jednotky z východu

Mýtus speciálních, plně profesionálních jednotek, které ať už západně či východně od našich hranic připravují špičkoví in­struktoři a specialisté k plnění těch nejsložitějších supertajných operací, budí v nás, „obyčejných" lidech, nejen obavu, ale sou­časně také nezkrotnou zvědavost. Jak je to tedy doopravdy?
Máme šanci dozvědět se alespoň ně­co málo, co by poodhalilo tajemství „neviditelných mužů"?

Sovětský svaz patřil od konce dru­hé světové války k nejvýznamněj­ším mocnostem určujícím dění na celém světě. Mezi nejdůležitější nástroje moci a případného nátlaku patřila bezpochyby početná a skvě­le vyzbrojená armáda. Po mnoho let bylo její posilování v Sovětském svazu prioritou, pohlcující značnou část státního rozpočtu.

Vznikalo a rozvíjelo se mnoho speciálních jednotek. Tradičně k nim patřily vý­sadkové a průzkumné útvary. Cel­kový počet těchto elitních vojáků byl často vyšší než početní stavy kompletní armády jiné země. V posledních letech se mnoho těch­to jednotek začalo nazývat označe­ním Specnaz.

V zahraničí bylo o vý­cviku a jejich existenci známo jen málo informací, proto se začaly ší­řit různé legendy a polopravdy. Po­stupně se tito specialisté v obec­ném povědomí stávali téměř nad­přirozenými ďábly. Tradovalo se, že bojují velmi tvrdě a jsou bezo­hlední k nepříteli i sami k sobě. Po pádu železné opony se některé oddíly Specnaz zúčastňovaly setká­ní, společných cvičení a soutěží i s jinými jednotkami. Rázem se vy­nořily pochybnosti o kvalitě jedno­tek Specnaz, jelikož jejich přísluš­níci ne vždy předvedli stoprocentní výsledky.
Je třeba si však uvědomit jednu věc. Označení Specnaz může být velmi široký pojem. Označují se tak jednotky s vojáky základní služ­by i výběrové týmy profesionálů. Mezi nimi pak může být stejně pro­pastný rozdíl, jako mezi průzkum­nou četou dělostřelecké baterie a výběrovou jednotkou zvláštního určení amerických Navy Seals. Rusové vysílali na zahraniční stáže právě ty podřadnější jednotky, aby nasbíraly cenné zkušenosti.

Ti nej­větší profesionálové naopak zůstá­vali pěkně pod pokličkou v Rusku. To mělo hned několik důvodů. Je­jich znalosti byly tak rozsáhlé, že už se mohli jen máloco naučit. Po­kud se někde ve světě vyskytly ně­jaké nové a zajímavé postupy, býva­lo jednodušší a účinnější dopravit zahraniční instruktory přímo do Ruska. Navíc se s použitím těchto lidí počítalo i nadále při zahranič­ních operacích, proto nemělo vele­ní samozřejmě zájem, aby „nepří­tel" znal jejich tváře.

Pro výcvik těchto expertů platí nesrovnatelně drsnější měřítka, než pro běžné ruské průzkumáky. Předpokládány jsou i ztráty na životech. Ne­zmená to však v žádném případě, že by velitel mohl kdykoliv beztrestně zastřelit svého podřízeného, jak se někdy traduje. Stále sice i u vojsk zvláštního určení existuje trest smrti jako rychlý kárný pro­středek, ale velitel jej smí využít jen ve dvou případech.

Zaprvé, pokud by tím mohl odvrátit jinak ne­vyhnutelné nebezpečí s těžšími následky (klasický případ je zastřelení podřízeného vojína, který po obdržení nepříjemného dopisu od své milé plánoval spáchat sebevraždu­, ale nejdříve měl v úmyslu pomoci kulometu zastřelit několik svých kamarádů).

Zadruhé je možno potrestat vážný kázeňský přestupek (např. neupo­slechnutí rozkazu) ihned na místě zastřelením, pokud jej provinilec spáchal v době branné pohotovosti státu nebo při bojové pohotovosti útvaru, u kterého slouží.

Je faktem, že u speciálních útvarů je bojová pohotovost skoro neustále a tak hrozba absolut­ního trestu vždy existuje. Takový rest by musel velitel ovšem ná­sledně uspokojivě obhájit před trestní komisí. Pravdou je, že při výcviku dochází k občasným smrtelným úrazům. Je to způsobeno realistickou simulací boje na hranici lidských možností. Je samo­zřejmé používat ostré střelivo, trhaviny a chemické otravné pro­středky. I běžné zbraně a ostatní bojové prostředky jsou využívány tak nestandardně, že by v běžných jednotkách byly porušeny veškeré bezpečnostní předpisy.
Respekt vzbuzuje například střelba z lehkého minometu dr­ceného jen tak v rukou. Při ne­dokonalém držení je minomet schopen bez problému zlomit prsty či strhnout kůži z dlaně svým mohutným zpětným rázem. Smrtelné úrazy jsou však spíše ojedinělé, jelikož tento extrémně náročný výcvik absolvují pouze je­dinci, jejichž kvality jsou již dosta­tečně prověřeny. Příčina všech úrazů je následně pečlivě prošet­řována, ale pouze v rámci armády. Informace jsou považovány za vojenské tajemství, proto se na veřejnost takové informace nedostanou. Příbuzným je pouze ozná­meno, že voják zahynul při pl­nění bojových úkolů. Těchto ne­šťastných událostí pak nemůže být zneužito novináři ke štvaní veřejnosti proti armádě.

Elitní jednotky útvarů Specnaz patří bezpochyby mezi nejlepší na světě. Mnoho lidí s tím může nesouhlasit, ale je to prostě tak. Ze Specnaz mají obavy i pří­slušníci jinak neohrožených francouzských legií. Nemají strach z přímého střetnutí, ale přiznávají možnost těžkých ztrát bez ohledu na konečný vý­sledek. To je věc, kterou Legie nikdy neprohlásila o žádné jiné jednotce.
Při afghánské válce považovali velitelé Mudžahedínů odborníky ze Specnaz za nezatknutelné a byly vydány rozkazy k jejich bezprostřední likvidaci při jakémkoliv kontaktu.

Výcvikové postupy Specnaz mají až udivující podobnost některých technik s metodami japonského bojového umění Ninjutsu. Ke konci druhé světové války bo­joval Sovětský svaz s japonským císařstvím. Po válce bylo do Sovět­ského svazu dopraveno několik ja­ponských ninjů i s rodinami. Po mnoho let pak předávali zkušenos­ti rodícím se sovětským speciál­ním jednotkám. Ninjutsu tedy při­šlo do Ruska mnohem dříve, než na americký kontinent. To zname­nalo obrovský skok kupředu.

Spe­ciální jednotky rychle opustily tak­tiku hrdinného sebeobětování mnoha lidí a začal být prosazován trend dlouhodobě působících jed­notlivců nebo malých jednotek v týlu nepřítele. Pradávné metody tak byly dále kultivovány a přizpů­sobovány ruské mentalitě. Postup­ně vyrostlo mnoho ryze ruských expertů na záškodnický boj.

I při amerických konfliktech v Ko­reji a později ve Vietnamu působi­li sovětští poradci na straně domá­cích obyvatel a místních partyzá­nů, které učili budovat podzemní úkryty, skryté nášlapné pasti a mechanické samočinné zabíjecí stroje. I zde bylo cítit umění a styl tajemných ninjů.

Vojska Specnaz dlouhá léta ukrý­vala mnohá tajemství ve svých ka­sárnách a rozsáhlých výcvikových prostorech. Jedním z nich byla i výcviková střediska záškodníků. Nevznikaly zde běžné sabotážní jednotky, ale velké skupiny lidí, ur­čených operovat v týlu nepřítele dlouhodobě a zcela samostatně. Počet dokonale vycvičených záš­kodníků nakonec přesáhl několik tisíc mužů. Velení ruské armády předvídalo další velký konflikt ve střední Evropě. Strategičtí pláno­vači předpokládali, že se mnohé státy dočasně vymaní z ruského vlivu (což se také stalo).
Pro pod­kopávání tamních režimů pak byli připravováni právě tito záškodníci, kteří by samostatně prováděli drobné diverze, pomalu, ale jistě nahlodávající ekonomiku státu. Vysazené skupiny či jednotlivci pak mohou provádět záškodnickou činnost dle potřeby, třeba až po uplynutí několika měsíců či let. Fungují jako trumfové eso, vytažené v pravý čas napří­klad v době, kdy je třeba použít nátlaku na cizí vládu při zákulis­ních jednáních.

S prací záškodníků se také počí­tá při vypuknutí rozsáhlých vá­lečných operací. Mohou totiž působit na území nepřítele zce­la nezávisle a to dokonce ještě dlouho po případné porážce a po ztrátě velení z centra. Lze tak protivníka částečně oslabovat a vytvářet čas pro odvetný úder po­ražené armády.

Pro zařazení do výcviku záškodníků existovala velmi přísná kritéria. Adept musel prokázat výjimečnou fyzickou kondici a nadprůměrnou psychickou odolnost. Pro výcvik byli vybíráni jen muži s IQ nad 120 s již prodělanou vojenskou službou u speciálních jednotek (průzkum, paradesantní vojska). Hned v přijímači prodělávali desít­ky testů, které měly ověřit klidnou povahu, schopnost přijímat ex­trémní stres, schopnost vstřebává­ní odborných znalostí, které záškodník musí bezpodmínečně ovlá­dat.

Po skončení výcviku je absol­vent další tři roky v činné službě a potom je přeřazen do aktiv­ních záloh. Každé dva měsíce má pak pětidenní cvičení a jed­nou za rok měsíční soustředění. Tam se ověřuje fyzická kondice i dostatečné odborné znalosti. Za tuto činnost absolvent pobírá pravidelný příspěvek k platu (na ruské poměry nijak malý), za to se však vyžaduje značná loajál­nost a stálá fyzická i psychická připravenost. Porušení přísné mlčenlivosti o své činnosti a to i před členy vlastní rodiny je hodnoceno jako závažný trestný čin, namířený proti bezpečnosti státu. Následuje rychlý soud a umístění do vězení v některé zapadlé části Ruska. S pomocí tohoto drsně jednoduchého pra­vidla je zajištěna poměrně vyso­ká míra utajení tohoto projektu.

Historie samopalu Thompson

Je pravdou, že sa­mopal Thompson se ne­stal legendárním ani tak pro své vlastnosti, jako spíše pro značnou oblíbe­nost mezi gangstery 30. let minulého století. Je­jich časté pózování médi­ím právě s těmito zbra­němi z nich udělalo ty­pický atribut té doby. Os­tatně, po nedlouhé době již stáli na přesně stej­ných fotografiích poli­cisté, agenti FBI (tzv. G-men) či dokonce osob­nosti jako Winston Churchill. Díky této mediální oblíbenosti se samopal Thompson rychle dostal i na stříbrné plátno, kde nesměl chybět tehdejším drsným hrdinům.

Ovšem je třeba zdůraznit, že popularita Thompsonova samopalu nestála zdaleka jen na fil­mové či mediální popula­ritě - ostatně i ta vznikla z oblíbenosti této zbraně mezi jejími uživateli.

THOMPSON JDE DO VÁLKY

Konstruktér později tak oblíbené­ho samopalu, John Taliafero Thompson, se narodil roku 1860 a o dvacet dva let později úspěšně absolvoval West Point. Po studiích nastoupil nejprve k dělostřelec­tvu, později - roku 1890 - byl pře­ložen k Výzbrojnímu oddělení. V průběhu španělsko-americké války byl vyznamenán za své organizátorské schopnosti, když byl v situaci blízké totálnímu chaosu v logistice schopen zajistit stálé zásobování bojujících jednotek střelivem.
Poté se Thompson na­dšeně účastnil zkoušek pušky Springfield M1903 a následně i zkoušek a výběru nového stan­dardního náboje pro ruční zbraně U.S. Army. Tyto testy pojal dosti „od podlahy", neboť testoval účin­nost několika druhů střeliv nejpr­ve na mrtvolách a později na jat­kách v Chicagu.
Z těchto testů ja­ko nejvhodnější, resp. dle názoru Thompsona jediný vhodný, vzešel dnes již notoricky známý náboj .45 ACP, jenž byl zanedlouho poté užit pro novou pistoli M1911A1 od Colta.

Roku 1914 odešel Thompson do výslužby, aby se mohl cele vě­novat vývoji samonabíjecí pušky. Byl zaměstnán jako šéfinženýr v Remington Arms Company, kde se znač­nou měrou po­dílel na výstav­bě nového zá­vodu v Eddystonu v Pennsylvanii. Zde se začaly vyrábět licenčně britské puš­ky Enfield.

Od roku 1916 pak byl pověřen zajištěním výroby pušek Mosin-Nagant pro ruskou armádu. Po vstupu USA do války byl však Thompson reaktivován a byl pověřen přepracováním britské pušky Enfi­eld na americký náboj ráže .30-06. Ta byla posléze vyráběna jako M1917. Následně byl Thompson vyslán do Evropy se Spojeným ex­pedičním sborem (AEF - Allied Expeditionary Force) a byl pově­řen zásobováním sboru střelivem a ručními zbraněmi. Svůj úkol pl­nil tak efektivně a svědomitě, že jako jeden z mála zásobovačů obdržel  DSM (Distinguished Service Medal) - vyznamenání za zaslouži­lé služby.

V prosinci 1918 odešel do výslužby podruhé. Zkušenosti nabyté v zákopech ve Francii ne­hodlal Thompson nijak zahodit, naopak se rozhodl je zúročit při konstrukci zcela nové zbraně, za­tím značené jako „střední automatická /TT  ,,Thomzbraň“.
Je třeba podotknout, že idea ne­byla zcela originální, ne­boť již v zákopech I. světové války se bojovalo několika málo kusy sa­mopaly Bergmann 1918 i jinými. Thompson zkrátka dospěl paralel­ně s jinými konstruktéry ke stej­nému závěru, že voják potřebuje zbraň výkonnější než pistoli, ovšem ne tak velkou a těžkou jako puška. Při konstrukci své zbraně opustil Thompson řešení založené na odběru spalných plynů jako pří­liš komplikované a těžké pro běž­nou ruční zbraň, ovšem dle jeho názoru nebylo možno pro předpokládaný náboj .45 ACP využít dy­namického závěru.
Thompson se domníval, že výkon takovéto muni­ce je příliš vysoký a že by u neu­zamčeného závěru neúnosně vzrostla hmotnost celé zbraně. Thompson navíc doufal ve vyvinu­tí vlastního systému nezávislému na patentovaných řešeních vel­kých zbrojovek a doufal rovněž ve značný výdělek z prodeje svého ře­šení právě těmto velkým společ­nostem.
Své konstrukční řešení založil na principu zpožděného otevírání závěru zaručeného klínovitým profilem dosedacích ploch závěru. Pokud na plochy působil tlak prostřednictvím rozpínající se nábojnice, nedovolil jim odsunout závěr vzad. Teprve po určitém po­klesu tlaku mohly po sobě kónické plochy klouzat a závěr byl unášen vzad. Toto řešení však měl již od roku 1915 patentováno příslušník U.S. Navy John Blish, jemuž tedy Thompson nabídl výměnou za pa­tent možnost vstupu do společné firmy.
Tak byla roku 1916 založena Auto Ordnance Company. Ještě než byl Thompson reaktivován, za­městnal ve firmě dva konstrukté­ry, Thomase H. Eickhoffa a Oscara V. Paynea. Spolu s nimi pak na vývoji po svém návratu spolupra­coval. Při konstrukci si pak všichni velmi rychle ověřili, že pušková munice je pro tento druh zbraně prakticky nepoužitelná, naopak pi­stolový náboj .45 ACP posloužil velmi dobře.

Když Thompson prototyp samopalu „v akci" a viděl jeho vysokou kadenci, označil zbraň jako „Trench Broom“, tedy zákopové koště - a tato přezdívka již Thompsonu zůstala. Roku 1919 se zbraň dostala do sé­ riové výroby, ovšem díky čerstvé­mu příměří přišla firma o svého největšího předpokládaného zá­kazníka, vládu a potažmo armádu USA. Proto se Auto Ordnance pře­orientovala na další ozbrojené složky a začala samopal Thom­pson propagovat jako ideální poli­cejní zbraň.

Prvotní varianta měla dvě pistolové rukojeti, krátké předpažbí a typický bubnový zá­sobník. Sám Thompson zbraň ve­řejnosti představil jako „Submachine Gun“, tedy přesně přelože­no „podkulomet“, ovšem noviná­řům se více zalíbil termín „Tommy Gun“. Toto označení se posléze zalíbilo i Thompsonovi, jenž neza­váhal a ihned si jej nechal zare­gistrovat jako ochrannou známku.

Co se zařazování Thompsonu do výzbroje týče, nejprve zareagovala jako vždy pružná námořní pěcho­ta, U.S.M.C. Podstatně větší zá­jem než ozbrojené složky však pro­jevily kriminální živly, jež záhy roz­poznaly vražednou účinnost těch­to nových zbraní. Dodnes jsou známé fotografie Johna Dillingera, dvojice Bonnie & Clyde či AI Capona, kterak pózují právě s typic­kým Tommy Gunem. Ani tato sku­tečnost a stále vzrůstající obliba samopalu u policejních sborů ne­přinutily armádu a další ozbrojené složky k vyzbrojení touto zbraní. Až blížící se válečný konflikt změ­nil náhled odpovědných míst na celou věc a Thompson se konečně dostal tam, kam byl od počátku ur­čen.
Do počátku druhé světové války se vyrobilo nejvíce samopalů Thompson verzí M 1921 a M 1928. Model 1928 byl tou zbraní, kterou si vybrala již zmiňo­vaná námořní pěchota, ovšem na základě jejích požadavků byl opro­ti modelu 1921 v několika detai­lech změněn.
Zbraň dostala namísto přední pistolové rukojeti předpažbí, její úderník doznal menších úprav a hlaveň byla opat­řena úsťovým kompenzátorem. Stále se jednalo o zbraň s částeč­ně uzamčeným závěrem, tedy ne zcela typický samopal.
Ovšem po vypuknutí druhé světové války, kdy obrovsky vzrostla poptávka právě po takovýchto zbraních, ukázala se do té doby jedna z největších kvalit Thompsonu jako ne­výhoda: samopaly Thompson byly obráběny technologií třískového, přesného obrábění a konstrukce mnohých detailů byla zbytečně drahá. Proto na základě čerstvých válečných zkušeností byla kon­strukce zbraně v mnohém pozmě­něna a vznikla tak válečná varian­ta značená jako Ml a později, po dalších úpravách Ml AI.

Nejmar­kantnější změnou bylo zřejmě od­stranění zpomalujícího klínu závěru, takže se jeho konstrukce změnila na neuzamčenou, dyna­mickou. Rovněž bylo odstraněno do té doby často užívané žebrová­ní hlavně a z jejího ústí byl vypuš­těn kompenzátor. Pouzdro závěru bylo přepracováno, aby jej bylo možno vyrábět jednodušším způ­sobem a táhlo se svrchu přesunu­lo na pravou stranu pouzdra. Rov­něž mířidla byla zjednodušena, hledí bylo oproti původnímu stavi­telnému přepracováno na jedno­duché dioptrické.
Je potřeba se zmínit o stavu samo­palů v domácí, americké armádě, v době jejího vstupu do války.
Ješ­tě roku 1939, kdy vypukla válka v Evropě, měla slavná U.S. Army ve své výzbroji pouhých 400 samopalů­. Téhož roku obdržela Au­to Ordnance Company objednávku od francouzské armády na zbraně M 1928 a střelivo. Ovšem než mohli být dodávky splněna, pro Franci válka skončila a tak mnohé z objednaných samopalů skončily v Anglii či byly odeslány v ráme smlouvy „lend & lease“ do SSSR.

Ovšem i Americe se brzy otevřely oči a v rámci krátké doby se rozeběhla sériová výroba modelů Ml a roku 1943 M1A1. Válečná produkce pocházela jednak z domácí zbrojovky Auto Ordnance Company, jednak se na ní podílela firemí Savage Arms. U Auto Ordnance se v průběhu války vyrobilo 847 991 kusů samopalů a u Savagf přes milion a čtvrt kusů. Do těchto počtů jsou sice zahrnuty i některé zbraně vyrobené ještě před válkou, ovšem tyto částky jsou nedbatelné.

Thompson se v průběhu války stal poměrně oblíbenou zbraní pro svou robustnost, spolehlivost a vy­sokou palebnou kapacitu. To vše však bylo vykoupeno vysokou hmotností. Ta činila u prázdné zbraně přes 4 kilogramy a vzhle­dem k vysoké hmotnosti náboje .45 ACP pak celková hmotnost na­bité zbraně s každým nábojem ra­pidně stoupala. Se schránkovým zásobníkem se 30 náboji již zbraň vážila téměř 6 kilogramů a s bub­novým zásobníkem se 100 náboji se její hmotnost blížila 9 kilogra­mům, tedy hmotnosti blízké leh­kému kulometu. Nicméně díky vy­soké hmotnosti zbraň vykazovala relativně velmi slušné chování při střelbě a při troše zkušeností se dá s Thompsonem „psáť‘ po terči.

V Tichomoří, zejména při počátečních bojích na Guadalcanalu, používali systém, kdy ve zbrani měli nabitý bubnový zásobník s 50 náboji a jako záložní nesli schránkové zásobníky na 20 nebo 30 ná­bojů. Ovšem je třeba nezapomínat na fakt, že se jednalo o příslušníky U.S.M.C, kteří samopaly Thom­pson obdrželi již před válkou ve verzi M 1928 včetně bubnových zásobníků. Ty se pak již k verzím Ml a M1A1 nedodávaly. Ovšem v průběhu bojů bylo rov­něž zjištěno, zejména ve srovnání s puškou Garand Ml, že na větší vzdálenosti již Thompson není do­statečně přesný a že průbojnost náboje .45 ACP je malá. To se uká­zalo zejména při bojích v zalesně­ném terénu, v džunglích Tichomoří i v lesích Normandie, kde „pětačtyřicítka“ neměla dostatek energie na proražení stromu či ji­ného krytu. A puška Garand byla i přes podstatně vyšší výkon lehčí.

Samopal Thompson se přes veške­ré výhrady k němu stal jednou z nejslavnějších zbraní nejen dru­hé světové války, ale celého 20. století. Co se amerických ozbroje­ných složek týče, tam Thompson oficiálně dosloužil ve válce v Kore­ji. Ovšem dodnes jej můžete spat­řit v mnohém venkovském úřadu šerifa, kde má vyhrazeno čestné místo na stěně nebo v typické pro­sklené skříni na zbraně. Pokud jde o jiné země, tak samopaly Thompson resp. jejich kopie se dlouho vyráběly v Číně, poté ve Vietnamu a jinde, takže nakonec tyto zbraně bojovaly proti svým původním ma­jitelům. Naposledy byly samopaly Thompson k vidění v konfliktu na Balkánském poloostrově.

Toho všeho se ovšem otec samo­palu John T. Thompson již nedo­žil. Ani nespatřil typického G.I. jdoucího do druhé světové války s jeho zbraní na rameni, neboť zemřel ve věku 80 let roku 1940.
Společnost Auto Ordnance Company po skončení druhé světové války, vzhledem k ukončení výroby samopalů Thompson pro americ­ké ozbrojené složky, začala pozvol­na upadat. I její jméno upadlo v zapomnění, ovšem ne navždy. Ochranné známky Auto Ordnance Company, Tommy Gun i Thom­pson si posléze zaregistrovala spo­lečnost Kahr Arms, jež zadluže­nou AOC vykoupila. Díky tomu se samopaly Thompson v mnohých variantách vyrábějí dodnes, i když nosným sortimentem jsou tzv. ka­rabiny, tedy verze samonabíjecí. Ovšem v některých státech USA je dodnes možné vlastnit plně samočinné zbraně, takže i původní samopaly se dodnes vyrábějí. K nim firma dodává celu řadu do­plňků, mezi kterými nechybí například ani typické houslové pou­zdro.

Kulovnice Remington 7400 Carbine

Firma, která byla založena již ro­ku 1816, patří mezi nejstarší zbrojovky na americkém konti­nentě. Produkt této slavné zbrojovky nese označení 7400. Jedná se o samonabíjecí kulovnici vycházející ze staršího modelu Remington 742. Ten se vyráběl celá dvě desetiletí, v rozmezí let 1960 - 1980. Nová kulovnice Remington model 7400 pak na tuto úspěšnou zbraň volně navázala.

V původní verzi měla tato zbraň délku hlavně 56 cm, až později do­šlo k jejímu zkrácení na 47 cm a ke vzniku modelu Remington 7400 Carbine. Standardní kulovnice Remington 7400 je nabízena v dřevěném zapažbení a v rážích .243 Win., .270 Win., .308 Win., .30- 06 Spr. a .35Wheelen.
Oproti tomu model 7400 Carbine je nabízen pouze v ráži .30- 06 Spr. Při zkrácené délce hlavně je u této ráže zaručen do­statečný přebytek výkonu pro funkci samonabíjecího mechanis­mu.

Povrchová úprava kulovnice je v lesklém černění s vyrytými lo­veckými motivy na obou stranách pouzdra závěru. Zároveň s uvedením zkrácené ver­ze Carbine firma nabídla i variantu zbraně v provedení s plastovým zapažbením a matně černou povr­chovou úpravou. Tyto pušky jsou určeny pro náročnější uživatelské podmínky.

Firma Leupold dodává na kulovnici Remington 7400  montá­že - typ Weaver, Std. a Quick Release. Ceny kompletních montáží Leupold s 1“ kroužky se pohybují od 2000 Kč.

O vy­nikající kvalitě zbraní a zejména hlavní značky Remington není třeba se zmiňovat. I standardní, sériové zbraně této značky dosahují s kvalitním střelivem nadstandardní přesnosti střely. U modelu Remingtom 7400 Carbine by se předpokládalo, že zkrácení hlavně bude mít za následek sníženou přesnost střely. Testy ovšem ukázaly, že opak je pravdou. Dalším příjemným překvapením je zpětný ráz zbraně. Bývá totiž obvyklé, že zpětný ráz ráže.30-06 Spr. bývá velmi citelný. V tomto případě je však část zpět­ného rázu pohlcena samonabíjecím mechanismem.

Samonabíjecí mechanismus je založen na principu odběru plynů z hlavně. Odběrný kanál je umístěn zhruba v polovině délky hlavně. Plyny, vzniklé shořením prachu při výstřelu, uvádí do pohybu táhlo, které ovládá rotační závorník s uzamykacími ozuby. Celý závěr je velmi robustní konstrukce, která umožňuje použití i velmi výkonného střeliva. Závěr je ovládán páčkou na levé straně pouzdra závěru, v oblasti výhozního okénka.

Zbraň je standardně dodávána se čtyřranným, odnímatelným zásobníkem, který se ze šachty uvolňuje pomocí páčky umístěné před lučíkem. Zásobník je opatřen jezdcem, který slouží k uvolnění závěru. Ten totiž zůstává po posledním výstřelu v otevřené poloze. Je však zachycen za podavač zásobníku, který se uvolní právě pomocí jezdce na levé, dolní straně zásobníku. Prázdný zásobník je možné vyjmout po spuštění závěru.
Ke kulovnici lze dodat i zásobníky na 10 nábojů. Zbraň je vybavena manuální pojistkou přímo blokující pohyb spouště a je umístěna u zadní paty lučíku. Pojistka je vybavena vestavěným zámkem, který je obsluhován speciálním klíčem a slouží spíše jako dětská pojistka.

Brokové náboje

Z nesprávně nastřelené zbraně může velmi dobrý střelec dosáhnout i vynikají­cího seskupení. Jeho střed­ní zásah však bude všude jinde, jen ne v žádaném mís­tě na cíli (záměrném bodě, středu cíle apod.). Naopak platí, že z dobře nastřelené zbraně je možné dosáhnout jednotlivých vynikajících vý­sledků. Na vlastní velikost seskupení jednotlivých ran ovšem nastřelení zbraně ne­má vliv. Vzhledem k tomu, že faktorů, které ovlivňují rozptyl je více platí, že dob­ře nastřelená zbraň vytváří sice důležitý předpoklad pro přesnou střelbu (je vlastně její technickou pod­mínkou), není však jejím vý­hradním garantem.

Máme-li zajistit zásah do „desítky" (sportovní terč), nesmí se muška dlouhé zbraně odchýlit od správné­ho směru (z pozice „rovné mušky") více než o 0,22 mm (na 10 m vzdálenost - vzduchovka), 0,144 mm (na 50 m vzdálenost - malorážka). Pokud se hlaveň a zad­ní část zbraně (pažba) od­chylují od správného směru na tutéž vzdálenost, je od­chylka zásahu na terči rovna odchylce zbraně. Aby byla například zasažena „desít­ka" ze vzdálenosti 10 m na běžných sportovních ter­čích pro dlouhé zbraně, od­chylka nesmí být větší než 2,75 mm, z 50 m nesmí být větší než 9 mm, ze 300 m nesmí být větší než 54 mm.

Vzhledem k možnému od­chýlení zásahů na terči jako důsledku změněných pod­mínek subjektivního vnímá­ní, musíme počítat v hodno­cení osvětlení mířidel a osvětlení terčů (cílů) zejména u otevřených mířidel s vli­vem slunce, popř. umělého osvět­lení.

U krátkých zbraní (nejčastěji jsou užívaná otevřená mířidla) vě­nujeme velkou pozornost mušce. Její povrch nesmí odrážet světlo, protože při osvětlení mušky napří­klad zprava se vytvoří na pravé straně odlesk, který jakoby odtlačil mušku doleva a všechny zásahy budou odchýlené vpravo. Vytváření odlesku se zabraňuje matová­ním jejího povrchu, nejčastěji sa­zemi (očazením) těsně před střel­bou. Také v rýhování vnitřní stra­ny plátku hledí je již dán výrobcem dobrý předpoklad proti odlesku světla na jeho ploše.

Další důleži­tou pomůckou, zejména střelců z dlouhých zbraní, je dobrý tunel mušky, který má mušku chránit před přímým osvětlením. Osvětle­ní terčů je velmi důležité. Zejména by se nemělo měnit během střel­by. Na to většinou střelec nemůže mít vliv. Při cvičné, případně sou­těžní střelbě je však užitečné se­známit se s podmínkami na střel­nici i z tohoto hlediska a, pokud to okolnosti dovolují, změnu v osvět­lení terčů si předem odzkoušet. Na krytých střelnicích je třeba se vypořádat s faktem, že umělé osvětlení může více namáhat zrak a přizpůsobit tomu zejména délku pohledu přes mířidla při vlastním zamiřování.

Také vliv větru může být značný na přesnost střelby. Zejména při větru proměnlivém bývá pro sportovní střelce složité přizpůsobit se těmto náročným podmínkám. Kromě snižování sta­bility ve střelecké poloze vítr fou­kající proti směru střelby zmenšu­je rychlost střely a způsobuje nižší zásahy, naopak vítr foukající ve směru střelby zásahy vyšší. Vítr foukající zprava odchyluje vlevo a naopak. Meteorologické podmín­ky, které se v průběhu střelby mě­ní, mohou mít značný vliv na přes­nost střelby. Proto je třeba znát je­jich vliv na trajektorii střely a prakticky vyzkoušet jak je možno tyto vlivy minimalizovat.

Při střelbě v nepříznivých povětr­nostních podmínkách má velký vliv zejména proměnlivý vítr, je­hož vliv roste s dálkou střelby. Nastřelení zbraně a případná násled­ná závodní střelba v těchto pod­mínkách podléhá předem stanove­né taktice.
Střelec může volit podle své spor­tovní formy a zkušeností několik základních variant střelby:
a) může zbraň nastřelit a svižnou střelbu volit v klidových bezvětr­ných pauzách nebo
b) si v nástřelu ověří velikost „vě­trné odchylky" a pro „větrné oka­mžiky" pak předem přecvakává mířidla o větrnou odchylku.
Vari­anta přenášení záměrného bodu je, díky malé přesnosti ve schop­nosti přenosu záměrného bodu na relativně velké vzdálenosti v po­rovnání s velikosti terče, ve spor­tovní střelbě prakticky nevyužitelná. Velkou chybou, především začá­tečníků, je reagování na nestan­dardní podmínky změnou obrazce mířidel (např. zvyšování zásahu na terči přes hrubou mušku je vysoce nepřesné). Je iluzorní předpoklá­dat vytvoření nějaké osobité do­vednosti a její využití v těchto situ­acích.

Základ pistolového velkorážného náboje je tvořen nábojnicí, většinou mosaznou nebo poniklova­nou, v některých případech hliní­kovou. Z vnější strany nábojnice je do jejího dna uprostřed zasunuta zápalka (při středovém zápalu), která může být typu Berdan (ne­hodí se pro přebíjení, neboť otvor pro výšleh plamene zápalky-zátravky není v ose nábojnice a zá­palka se proto velice špatně ze sta­ré nábojnice odstraňuje) nebo ty­pu Boxer, kde zátravka je v ose ná­bojnice. V nábojnici je dále určité množství bezdýmného střelného prachu. V otevřeném konci náboj­nice je zasunuta střela, olověná či oplášťovaná, která je držena v ná­bojnici zaškrcením.

Běžná kontrola jednotlivých nábojů v balení (krabičce) by měla být samozřej­mostí. Mnohdy stačí alespoň optická kontrola. Při preciznější kontrole střelci kontrolují uložení zápalky v nábojnici, měří průměr střely, kontrolují zaškrcení střely v nábojnici. U střel typu diabolo je samozřejmě důležité vzhledem k použitému měkkému materiálu kontrolovat, případně vyřazovat střely se zhmožděninami v zadní části. Velmi nepříznivě na let stře­ly působí rýhy byť drobné, a její poškození na přední části.

Kontro­la nestejnoměrnosti okraje náboj­nice je také součástí základní kon­troly střeliva. V situaci, kdy do nábojové komory nebude chybný ná­boj plně zasunut, nedojde k jejímu uzavření. Zbraň nebude schopna střelby.
Pro případnou další me­chanickou kontrolu je dobré napl­nit zásobník pistole a nasucho ruč­ním natahováním závěru (prst mi­mo spoušť) jeden náboj po dru­hém nechat projít zbraní, nábojo­vou komorou (vymezení bezpeč­ného směru s kontrolovanou ori­entací ústí hlavně přitom musí být samozřejmou podmínkou, která celé činnosti předchází). Při mechanické kontrole je současně vhodné sledovat, zda mají všechny náboje zápalku dostatečně hlubo­ko zasunutou, pohledem i rukou kontrolovat, zda nemají otřepy či jiné chyby.

Při přebíjení nábojů pro vlastní potřebu je důležité ta­ké dbát přesného zaškrcení střely. Při zaškrcování dojde k přitažení konce nábojnice ke střele. Nedo­statečné zaškrcení může vést k uvolnění střely z náboje nebo do­chází k závadám při zasouvání ná­boje do hlavně. Přílišné zaškrcení může výrazně zvýšit tlaky v nábo­jové komoře zbraně při výstřelu a může vést i ke zmenšení průmě­ru střely a tím k jejímu nedokona­lému vedení v hlavni zbraně, což se samozřejmě musí projevit na přesnosti. Zejména každý soukro­mě vyrobený náboj by měl projít kontrolou nábojovou komorou ne­bo hlavní, měl by být také vizuálně zkontrolován.

Na počátku každého výstřelu je rozběhnutí úderníku a jeho náraz na zápalku. Střelci si běžně kladou otázku, jak dlouho tento proces tr­vá a jeli možno ještě výstřel při správném zamíření během této doby „odchýlit". Tato doba byla u některých zbraní měřena a bylo zjištěno, že jde přibližně o jednu setinu sekundy. Je to doba relativ­ně velmi krátká, která však - a to je podstatné - ještě stále leží v časovém intervalu, kdy lze let střely a následný zásah ještě ovlivnit.
Samotný děj výstřelu je mnohem kratší. Pokud jde o zbraň a náboje, je možné konstatovat, že na reprodukovatelnost výstřelů má zcela jistě vliv stav úderníku zbraně. Musí mít hladký a rovnoměrný chod a dostatečnou sílu úderu.
Důležitý je i stav nábojů. Výborný technický stav zbraně i střeliva je nezbytnou podmínkou nejen pro jednotlivý zásah cíle, ale také pro mnohem důležitější faktor velikosti rozptylu na cíli. Při minimálních subjektivních střeleckých chybách pak dává maximální předpoklad zásahu cíle každým výstřelem.

Historie luku a šípu

Starověký lovec se snažil zasáhnout kořist na dálku - vrhal po ní sekyru, kopí, bumerang, či kámen vystřelený z praku. Stále to však ne­bylo ono, člověk toužil po zbrani, která by zasáhla přesně a rychle. Již v pravěku byl tedy vynalezen luk. Samozřejmě nevíme, kdo byl prvním lučištníkem, jisté je však to, že tento druh zbraně používali lovci nezávisle na sobě na celé pla­netě.

Nejstarší ilustrace luku po­cházejí z období 10 000 - 5 000 let před naším letopočtem, jak doka­zují nalezené jeskynní malby. Vět­šinou jde o vyobrazení luku jako lovecké zbraně. Tato famózní tichá zbraň se stala prostředkem k obži­vě i silou velmi využívanou při do­bývání či bránění čehokoliv.
Ve středověku se pak luk zdokonalil v kuši, kde je lučiště umístěno v dřevěné pažbě a jeho tětiva se napíná pomocí háku. Kuše zasaho­vala cíl s velkou přesností, což se vůbec nelíbilo papeži, který ji ve 12. století zakázal. Nemusíme snad ani dodávat, že zcela bezvý­sledně. A než se takové nařízení rozšířilo po Evropě... 

Luk byl pro nás v době klukovských her vždy spojován výhradně s indiány. Avšak zbraň používaná i dnes ve stále populárnější luko­střelbě byla užívána k lovu a boji skutečně všude a bylo možno ji na evropských bojištích zahlédnout ještě v 16. století, kdy luky vyklí­zely pole zbraním střelným.

Tedy - luk je pružina, která soustředí a uvol­ňuje energii. Prostřednictvím těti­vy je pomalu vynaložená práce střelce, využitá k napnutí tětivy, během krátkého okamžiku přemě­něna na energii šípu, který doletí dále a větší rychlostí, než kdyby jej vrhla samotná ruka. Tento jedno­duchý nástroj, existující v mnoha nejrůznějších podobách, svým vel­kým dostřelem, razancí a přesnos­tí zásahu převyšoval všechny ostatní ruční střelné zbraně ještě dlouho po vzniku prvních palných zbraní.

U této na první pohled jednodu­ché zbraně bychom mohli doneko­nečna rozebírat všechny možné druhy podle regionů naší planety, podle použitého materiálu a využi­tí. Když tatínek udělá synkovi z vr­bové větvičky a provázku luk, je to sice zábavné, ale na obživu a obra­nu by to nestačilo, o dobytí sou­sední parcely nemluvě.

Naši předci na tom byli jinak, je luk živil a chránil, tudíž muselo jít o zbraň spolehlivou, přesnou a po­kud možno na více použití. Napří­klad tětivy se vyráběly z materiálů jako byl len, konopí, hedvábí, bavl­na nebo šlachy. Z hedvábí vyráběli tětivy například Turci, navlékací smyčky byly vyrobeny ze šlach. Ani navlečení tětivy není úkonem jednoduchým. Na delší luky se tě­tiva navlékala ve stoje, jeden ko­nec lučiště se opíral o zem, druhý střelec svojí vahou stlačoval dolů, mohl navléci tě­tivu. U kratších luků se lučiště stlačovalo vsedě silou nohou. Velikostní rozdíly byly skutečně znatelné, kupříkladu mongolští ná­jezdníci používali ve srovnání s ohromnými luky indických kme­nů kraťoučké vrstvené luky.

Samotný základ luku byl také roz­manitý. Od tvaru písmene D až po­malu k písmeni B, či tvaru připomínajícímu klasický trojúhelník. Konstrukce začínala u jednoho ku­su dřeva, přes vrstvené lučiště ze tří a více vrstev podobného mate­riálu, většinou dřeva. Kompozitní luk má lučiště tvořené několika vrstvami různých materiálů - zpra­vidla dřeva, rohoviny a šlach.

Už ty nejjednodušší luky, mající lu­čiště z jednoho kusu dřeva, byly velmi výkonnými zbraněmi. Stře­dověké anglické luky, představují­cí na svou dobu absolutní špičku, překonávaly rychlostí střelby (a hlavně jednoduchostí) výkon i přesnost kuše, alespoň na otev­řeném bojišti. Oblíbeným materiá­lem pro výrobu luku bylo tehdy dřevo tisu nebo jilmu.
Luk byl při­bližně stejně vysoký jako lukostře­lec, délka šípu dosahovala polovi­ny výšky luku. Už jsme zmiňovali rozdíly mezi kontinenty. Tak například severoa­meričtí indiáni měli na celém svém úze­mí hojnost vhodné­ho dřeva, proto ani nebyli nuceni vyrá­bět luky vrstvené. Spíš si zakládali na zdobnosti, tvarování a především účel­nosti.
Když už byl luk vyztužen, šlo o zpevnění hřbetu přilepenými šlacha­mi, u kmenů na západě severní Ameriky byly objeveny luky složené z několika kusů rohoviny. Místa spojů jsou ovinuta zvířecími šlachami. Nejsevernější obyvatelé Ameriky, Eskymáci, využívali to, co příroda dala a složili luk třeba z několika kusů sobího parohu.

Luky vyráběné  nejméně ze tří základních vrstev z různého materiálu, jsou poskládané tak, aby nejlépe využily přirozené vlastnosti každé vrstvy. Tradič­ní kompozitní luk, jenž doznal své vr­cholné podoby v Turecku, byl vyroben z rohoviny a šlach skládaných kolem dřevěného jádra. Současné kompozit­ní luky pro terčovou sportovní střelbu používají moderní materiály - plasty ze­sílené skleněnými a uhlíkovými vlákny. To je však sou­časnost.

Turecký luk je všeo­becně považován za nejlepší zbraň svého druhu, vyvinutou do 20. století. Jeho konstrukce dovolily využívat přiroze­nou pružnost všech složek lučiště. Turecký kompozitní luk se skládal ze dvou pásů rohoviny, přilepe­ných z vnitřní strany. Na hřbetě bylo jádro zesíleno pásem šlach. Samotné jádro se skládalo ze tří dílů. Hřbet luku se potáhl kůží a nabarvil. Tětiva bývala i stříbr­ná, její konce se vyráběly ze šlach.

Tyto luky měly vynikající dostřel. S bojovými šípy činil 400 metrů, se speciálními okřídlenými šípy bylo možno dosáhnout vzdálenosti až 600 metrů. Naproti tomu například Indové dě­lali své luky z oceli, kterou vyrábě­li ve velmi slušné kvalitě ještě před příchodem prvních Evropa­nů. Samozřejmě i zde byly luky s dřevěným jádrem, břichem z ro­hoviny a hřbet ze zvířecích šlach. Povrch celého luku byl lakovaný.

Šíp je velmi účinná střela. Překonává oštěp i ručně házené šipky. Pro střelce měl velkou výhodu ve své váze a rozměrech, takže v případě boje či delšího lovu mohl mít uživatel v toulci větší zásobu šípů.
Jeho výroba je sice jednoduchá, ale vyžaduje velmi pečlivou práci. Hmotnost a délka se musí přizpůsobit délce luku, z něhož bude šíp vystřelen. Šíp samotný musí být naprosto souměrný a dobře vyvážený. Dřík šípu musí být přiměřeně pružný. Pokud je dřík příliš tuhý, poletí šíp do strany, pokud naopak není dostatečně tuhý, bude se prohýbat i při letu a přesnost střelby bude špatná. Při uvolnění tětivy totiž setrvačnost hrotu a dolní části dříku způsobí ohnutí dříku. Pokud má tento správnou pružnost, poletí šíp po zamířené dráze letu.

Co se hrotů týče, ty se vyvíjely již od doby kamenné, ať už zpočátku při navázání náhodně rozpolceného kusu kamene či později z opracovaného pazourku. Tvary většinou byly trojúhelníkové, kosočtvercové, či měly tvar listu nebo vlaštovčího ocasu.

Další vývoj už určovaly potřeby jednotlivých národů a dané doby. Střelec vyrábějící si šíp nesměl samozřejmě zapomenout ani na zářez pro tětivu, zajišťující kontakt mezi šípem a tětivou ve chvíli, kdy tětiva předává svou energii šípu.
Turci používali rohovinový skřipec s drážkou pro tětivu. K zajištění stability šípu se k jeho konci upevňovala křidélka nebo pera. Například jihoafričtí domo­rodci ale pro své šípy nepoužívali opeření vůbec. Peří nebo křidélka jsou symetricky rozmístěna po dvojicích, trojicích nebo čtveřicích u zadního konce dříku. Někdy se jedno pero barvilo odlišně, aby umožnilo při vícero použití stále stejný způsob uložení do tětivy. Pera se připevňovala tak, že se brk na obou koncích přitiskl k dří­ku omotanou nití, u tureckých ší­pů se peří spirálovitě obtáčelo ko­lem dříku. Používalo se i lepení.
Stejně tak hroty se připevňovaly různými způsoby. Zasouvaly se do naštípnutého předního konce dří­ku a těsně upevnily vinutou bandáží.
V Japonsku se dlouhá stopka ocelového hrotu zasunula do duté­ho stonku rákosu. Rákos se ostat­ně používal k výrobě dříků po ce­lém světě. Ve středověké Evropě, kde se k výrobě dříků používalo pevné dřevo, železné hroty se opatřovaly objímkou, do které se dřík zasunul a přiklížil, případně zajistil příčným kolíkem.

Hlaveň - nejcennější část zbraně

Hlaveň je základní a nejdůležitější částí palné zbraně. Má tvar silnostěnné trubky, ve které probíhá termodynamický děj výbušné přeměny chemické energie střelného prachu na pohybovou (kinetickou) ener­gii střely.
Účelem hlavně je udělit velikost a směr počáteční rychlosti letu střele určitého druhu. Vnitřní prostor hlavně slouží v zadní čás­ti k umístění střely s prachovou náplní a v přední části vytváří pracovní prostor k expanzi prachových plynů, které stře­le udělují pohyb. Hlaveň usměrňuje svou pevností expan­zi plynů do směru pohybu střely. Jako tlaková nádoba je uzavřena pevným dnem a ve směru střelby je otevřená. Pokud je ve vývrtu hlaveň opatřena šroubovicovým drážkováním, slouží také k udělení rotačního pohybu střele, jímž je střela stabilizována na dráze svého le­tu.
Hlavním rozměrem hlavně je její ráže (ráž), jež představuje vodící čás­ti vývrtu. Dalším důležitým parametrem hlavně je její délka, s níž roste počáteč­ní rychlost střely. Hlaveň palné zbraně je z hlediska prin­cipu pístovým spalovacím motorem, kte­rý ovšem pracuje s mnohem vyššími tla­ky, dosahuje vyššího měrného výkonu a má jen velmi malou životnost (maxi­málně desítky sekund v čisté době funk­ce).

VNITŘNÍ PROSTOR HLAVNĚ MÁ TYTO ČÁSTI:

• nábojovou komoru - slouží k uložení náboje do hlavně, tvar nábojové komory závisí na stavbě náboje, jednotlivé části nábojové komory geometricky opisují tvar náboje (nábojnice)
• přechodový kužel - slouží k plynulému vtlačení (pláště) do vodící části vývrtu. K deformaci vo­dící části tak dojde postupně, aby nedošlo k jejímu usmyknutí. Těs­nění střely je zabezpečováno vyvozením vzájemné deformace hlavně a střely s tím, že do vodící části vývrtu se vtlačuje střela s pláštěm o průměru větším, než je ráž hlav­ně. Tento přesah vyvolá mezi hlavní a střelou radiální tlak zabra­ňující profuku plynů. K protlačení střely přechodovým kuželem do­jde až po dosažení tzv. forzírovacího tlaku. Pozvolné protlačení na počátku vnitrobalistického děje napomáhá dobrému zažehnutí a rozhoření prachové náplně - je místem nejintenzivnějšího opotřebení hlavně a na jeho stavu závisí životnost celé hlavně - jeho opotřebení se projevuje zhoršením přesnosti střelby. S růstem opotřebení se účinky otěru a eroze umocňují a s počtem vystřelených ran se přechodový kužel posouvá směrem k ústí vodících částí střely - zmenšuje se jeho strmost. Prodlužuje se vložná hloubka střely a klesá počáteční rychlost, záro­veň se zvětšují nepravidelnosti v zařezávání vodících částí střely do vodící části vývrtu a roste roz­ptyl počátečních rychlostí.
• vodící část vývrtu (někdy zjednodušeně označována jako vývrt) - střele se v ní uděluje rych­lost, směr a popřípadě stabilizační otáčky. Vodící část vývrtu je obvy­kle válcová, povrch je buď hladký nebo drážkovaný, hloubka drážek pro plášťové střely bývá v rozmezí (0,015- 0,025) ráží. Příliš malá hloubka drážek snižuje životnost hlavně otěrem polí pláštěm střely a velká hloubka drážek naopak způsobuje nadměrnou deformaci střely a její vřezávání do drážek spotřebuje značnou část energie výstřelu. Příčný profil vodící části vývrtu pro plášťové střely může být i nedrážkovaný. Je pak tvořen několika kruhovými oblouky, jejichž střed leží mimo osu hlavně. Takový profil se nazývá polygonální. Jeho zajímavost je určována především v jeho životnosti, dobrém těsnění a snadné údržbě. Polygonální vývrt s plynule navazujícími kruhovými oblouky (zpravidla čtyřdrážkový) našel uplatnění i v konstrukci současných krátkých palných zbraní. Takto tvarovaný pro­fil vývrtu hlavně je opět složen do šroubovice podél hlavně a slouží k udělení rotace střele. Vyrábí se rotačním kováním.  
• úhel stoupání závitu drážko­vání je volen na základě požadav­ků na stabilní let střely jak pro hla­veň novou, tak u konce životnosti. Uvádí se obvykle jako délka jedno­ho zákrutu v mm.
• na přesnost střelby má znač­ný vliv úsťová část vývrtu hlavně a samotný úsťový řez hlavně, ovliv­ňující dodatečný účinek pracho­vých plynů vytékajících za střelou. Především se kladou mimořádné požadavky na kolmost čela ústí hlavně na osu hlavně. U hlavní přesných zbraní (např. odstřelovačské pušky) se v délce několika ráží odvrtává úsťová část vodící části vývrtu a vzniká válcová duti­na o průměru větším než průměr střely. Tímto opatřením se zabez­pečuje ještě pravidelnější výtok plynů z hlavně a snižuje se rozptyl střelby. 

U krátkých palných zbraní - revolverů není nábojová komora součástí hlavně, ale naopak je oproti pisto­lím oddělena od vývrtu s přecho­dovým kuželem a je součástí vál­ce. Maximální tlak plynů při výstřelu silně zatěžuje hlaveň i závěr a má tak zásadní význam pro bezpečné používání palné zbraně. Jeho pů­sobení na hlaveň musí být vyváže­no dostatečnou tloušťkou její stě­ny a přiměřenou jakostí jejího ma­teriálu. Běžné revolverové náboje vyvíjejí maximální tlak od 70 MPa do 320 MPa.
U pistolového střeliva je ta­to tlaková hodnota dosahována mezi 130-370 MPa. Maximální tlak brokových nábojů se obvykle pohybuje kolem 60 MPa.
Nejchoulostivější částí zbraně je její ústí, které nesmí být za žád­ných okolností poškozeno. Z toho­to důvodu je obecně doporučová­no čištění hlavně vždy od nábojové komory. Nábojovou komoru je možno po­škodit také použitím jiných nábo­jů, než pro které je komora kon­struována. Například u sportov­ních pistolí malých ráží při použití nábojů „shorť‘ do komory pro ná­boje „long rifle“.

Při výstřelu je hlaveň vystavena složitým fyzikálním jevům, které ji mechanicky a tepelně namáhají a vedou k opotřebení. Opotřebe­ním hlavně se snižují takticko-technické charakteristiky celé zbraně. Jestliže již hlaveň nesplňu­je předepsané technické podmín­ky (je-li dosaženo mezního stavu), je ukončen její technický život. Doba technického života hlavně se charakterizuje jako životnost hlav­ně. Měří se zprostředkovaně, po­čtem výstřelů. Životnost hlavně je určena život­ností hlavní funkční plochy, kterou je vývrt hlavně.


STAV VÝVRTU HLAVNĚ OVLIVŇUJE NEJVÝZNAMNĚJ­ŠÍ DÍLČÍ UKAZATELE EFEKTIVNOSTI CELÉHO ZBRAŇO­VÉHO SYSTÉMU:
- přesnost střelby
- účinek střely v cíli
- dostřel
- bezpečnost.

Použitelnost hlavně nezávisí na tom, zda je ještě dostatečně pev­ná, ale na tom, zda je schopna s dostatečnou přesností plnit úko­ly, pro něž je daná zbraň určena.

ŽIVOTNOST HLAVNĚ JE OBECNĚ VYČERPÁNA PODLE TĚCHTO KRITÉRIÍ:
- úbytkem počáteční rychlosti
- zvětšením rozptylu nad dovole­nou mez
- oválnými nebo bočními prů­střely snížením tlaku plynů v hlavni
- jsou-li zjištěny vyduté, trhliny apod.

Omezení technického života hlav­ně je především způsobeno opo­třebením nebo poškozením vývrtu hlavně. Příčiny, které vyvolávají omezení technického života hlav­ně, tvoří dvě skupiny poruch:

1. poruchy přetížením (náhlé, náhodné)
2. poruchy degradační (postup­né zhoršování funkčních vlast­ností vývrtu).

Pro stanovení ži­votnosti hlavní mají stěžejní význam.

ad 1) Mezi poruchy přetíže­ním patří zejména: průstřely, vrypy předčasná exploze, rozložení střely, tlakové výbočky, cizí tělesa.

ad 2) Degradační poruchy vznikají působením těchto vlivů:
- mechanické působení - působení vodících částí, střely na vývrt (otěr, tlak, odstředivé sí­ly), působení tlaku prachových plynů (deformace, rozkmit), opotřebení nářadím při ošet­řování,
- erozivní působení, pohyb plynu v prostoru za střelou včetně rázových vln, únik plynů mezi pláštěm stře­ly a stěnou hlavně, vtékání plynů z nábojové ko­mory do přechodového kužele,
- tepelné působení, zhoršování mechanických vlastností materiálu v důsledku vy­soké teploty, vznik vysokých teplotních na­pětí ve vnitřní mikrovrstvě, účinky střídání ohřevu a chla­zení,
- chemické působení - chemická reakce horkých prachových plynů s materiálem hlavně, chemická reakce zplodin vý­střelu s materiálem hlavně (po vý­střelu).

Jsou to účinky vznikající působe­ním prachových plynů a střely na vývrt při výstřelu. Mají největší vliv na opotřebení.
Působí kom­plexně s proměnnou intenzitou, což zvyšuje složitost procesu opo­třebení hlavně:

- mechanický účinek se projevu­je ve vodící části zejména otěrem polí a účinných boků drážek
- chemickým působením produk­tů hoření prachové náplně dojde k cementaci a nitridaci povrchu, čímž se vytváří křehká vrstvička o tloušťce 0,05-0,1 mm.
Na hlaveň dále chemicky působí zplodiny ho­ření, jejichž erozivní působení se projevuje vymíláním a splachováním povr­chu vývrtu, vířivým účinkem pra­chových plynů. Vymílání probíhá intenzivněji v místech s naruše­ným povrchem a v místech zúžení, jako je přechod z nábojové komory do vodící části vývrtu. Účinek ero­ze je umocňován ohřevem vývrtu. Nejvíce je erozivně ovlivněn pře­chodový kužel a úsťová část hlav­ně. Opotřebení přechodového ku­žele má za následek jeho posouvá­ní vpřed, čemuž napomáhá také mechanické působení střely. Po­souváním přechodového kužele vpřed se zvětšuje vložná hloubka hlavně, což má za následek snižo­vání počáteční rychlosti střely.

Erozivní opotřebení úsťové části vývrtu je způsobeno profukem prachových plynů mezi pláštěm střely a vývrtem, na což má vliv opotřebení pláště otěrem o vývrt a zvětšování rozměru hlavně jejím ohřevem. teplotní účinek prachových ply­nů má řadu projevů.
Mezi nejvý­znamnější patří vliv velkého tep­lotního spádu ve vnitřní povrchové vrstvě vyvolávající v ní vznik vel­kých teplotních napětí. Důsled­kem je vznik síťových trhlin na vnitřním povrchu hlavně jako zá­kladu mechanického opotřebení a eroze. Ohřevem hlavně se dále snižuje pevnost materiálu, což ve­de ke snížení erozivzdornosti a odolnosti proti otěru.


Hlaveň je vždy tou nejcennější částí zbraně. Náleží jí proto nadstan­dardní zájem, ať již z hlediska praktické údržby, tak z pohledu znalosti základní teorie. Ten zájem totiž přibližuje informace z prostředí, v němž se odehrává fascinující děj nazývaný výstřelem.

Brokové střelivo

Většina speciálních jednotek pou­žívá k jistým taktickým účelům brokovnice. Tento druh zbraně je nejvhodnější využívat v boji o dům či jiné akci, při níž je vedena střel­ba na krátkou vzdálenost. Kupří­kladu příslušníci amerických jed­notek SEAL používají pušku Winchester. Model Remington 870 se vyskytuje mezi speciálními jednotkami jak na evropském tak i na americkém kontinentu.

Jsou v podstatě dva hlavní důvody, proč protiteroristické komando sáhne raději po velké brokovnici s menším zásobníkem než po sa­mopalu či pistoli.
Prvním je rychlost zastavení. Brokovnice má v každém náboji devět měkkých olověných kuliček ráže .33, když každá se po výstřelu pohybuje rychlostí cca 395 m/s. Což lze při­rovnat k dávce devíti střel vypále­ných najednou ze samopalu.
Druhým a důležitým důvodem je velký počet typů střel. Brokovnice ráže 12 může být použita ke střel­bě s velkým množstvím rozličných nábojů, počínaje loveckými a kon­če třeba granáty. Každá skupina má svou vlastní charakteristiku.

Broky - krátký dosah, neproniknou vnitřním zdivem.
Malé hrubé broky - AAA, BB - menší až střední dosah (5 -15 met­rů), nezabíjí nezúčastněné osoby mimo oblast.
Velké hrubé broky - SSG, SG, LG. Střední až dlouhé dostřely (15-40 metrů). Broky dokáží prorazit některé tvrdší materiály a mají vý­bornou zastavovací sílu do 30 met­rů. Umožňují rozptyl zhruba 25 milimetrů na metr dosahu.
Jednotné střely - vyžadují přesné míření, nabízejí střední až dlouhý dostřel (15 - 50 metrů) a velmi vy­sokou    průbojnost tvrdým materiá­lem. Samozřejmostí je vynikající zastavovací síla.
TC střely proti pancéřům - mají všechny charakteristiky puškových střel, navíc schopnost průni­ku všemi měkkými osobními ochrannými prostředky a obrněný­mi vozidly s nejslabšími pancéři.
Střely B.R.I. - mají přesnost puš­kových střel a dostřel 200 metrů.
Výbušné střely- umožňují neutralizovat místnost nebo automobil na vzdálenost 100 metrů.
Střela typu Hatton - vyvinutá spe­ciálně k vyrážení dveří ze závěsů, aniž by někomu v místnosti hrozi­lo poranění.
CS Ferret - využívá se  k naplnění  místnosti nebo kabiny vozidla ply­nem CS.
Osvětlovací náboj - signalizační účely.
Zápalné střely - již sám název na­povídá, k čemu jsou určeny. K li­kvidování vozidel, místností v bu­dovách, diverzní činnosti.
Gumové projektily - u nás mnoho­krát diskutovaný prostředek na kontrolování davových nepokojů s dlouhým dostřelem.
Gumové broky - opět na udržení rozvášněných davů na uzdě, střed­ní dostřel.
Plastikové broky - slouží ke stejným účelům jako předešlé dva druhy, ovšem s krátkým dostřelem.

Jak je vidět z předešlého výčtu, mají speciální jednotky širokou možnost vyzbrojit se dle aktuální potřeby, taktických požadavků a úkrytu či vyzbrojení protivníka. I brokovnice má ale svá negativa. Především velikost a tvar střeliva. To je ale dostatečně vyváženo sku­tečností, že například oblast po­krytá padesáti střelami ráže dva­náct je téměř stejná, jako když použijeme 600 střel ráže 9 mm.
Navíc elitní jednotky používají více ručně ovládané brokovnice než poloautomatické nebo automatické verze. Vynucuje si to tvar náboje a relativně malý tlak, který nezaji­stí vždy bezchybné působení systé­mu pracujícího na bázi zpětného rázu.

Jak zbavit stehna a hýždě tuku

Stehna a hýždě! Tyto partie trápí snad 90% ženské populace. Usazováním tuku na bocích stehen přitom nemusí trpět jen boubelky. V těchto partiích tukové polštáře nešetří nikoho, bez ohledu na to, jak štíhlé jsme.

Určitě znáte laické dělení ženských postav na typ hrušky a jablka. Právě silná stehna a větší sklon k tuku na hýždích mají ženy ve tvaru hrušky. Pokud se sama sebe ptáte, proč se musí tuk hromadit zrovna v oblasti stehen, odpovědí je hormon zvaný estrogen. Tento rozmnožovací hormon spolupracuje na mnoha funkcích ženského těla a má na starost i ukládání tuku. Abychom ale zase všechno nesváděli jen na estrogeny a genetiku...

Je dokázáno, že tuk na stehnech a bocích, jehož výsledkem je nehezká celulitida, je až z 50% zapříčiněn i jinými faktory.

Které faktory to jsou?

• strava 
• fyzická aktivita 
• životospráva.

SESTAVA CVIKŮ NA PROBLÉMOVOU ZÓNU

Snad největší chybou při tvarování stehen a hýždí v posilovně je volba cviků. Velká většina žen, které se vydají do fitness centra bojovat s tukem v oblasti hýždí, si vybere stroj zvaný adduktor. Posadí se na něj pěkně pohodlně, často s časopisem v ruce pro zpestření nutného zla. Pak začne zběsilé kmitání a procvičování malého svalu hýžďového v domnění, že tuk po stranách stehen spálí.
Tento zapojovaný sval je ovšem velmi malý a cvičební úsilí není příliš účinné. Sval, který je důležitý při změně vzhledu vašeho pozadí, se nazývá velký sval hýžďový a je protažen až docela nízko k zadní straně svalu stehenního. Proto je potřeba volit nejen izolované cviky na hýždě, ale také cviky, které procvičují současně svalstvo nohou.

Aby byl trénink stehen a hýždí opravdu účinný, zařazují se 4 cvičební jednotky týdně. To znamená dvakrát posilovací trénink (s kardio tréninkem na závěr) a dva samostatné kardio tréninky během týdne. Před každým posilovacím tréninkem je třeba se zahřát na kole nebo jiném aerobním stroji.
Jako první posilovači cvik se osvědčilo přednožování, při kterém se rozcvičí klouby kolen, připraví se svaly na zátěž a tím se předejde zranění.

Přestávky mezi sériemi se pohybují dle náročnosti cviku mezi 45-90 sekundami. Zbraní na pevné svalstvo stehen a hezký zadeček jsou výpady a dřepy.

TRÉNINK A:

Pondělí
1. Přednožování v sedu 20/15/10/10 opak.
2. Dřep v multipressu nebo s velkou činkou 15/12/12/10 opak. Jednodušší varianta pro začátečníky: Dřepy bez zátěže nebo s jednoručkami (Postavení nohou na šířku ramen) 3-4 x15-20 opak.
3. Výpady vzad s jednoručkami 15/15/15 opak.
4. Tlak na stroji Leg Press (Postavení nohou na šířku ramen) 15/15/15 opak.
5. Zanožování v kleku na podložce 2 x 15-20 opak.
6. Stepper nebo Cross trenažer 20-30 opak.

TRÉNINK B:

Úterý
1. Zanožování v sedu 20/15/15 opak.
2. Dřepy s jednoručkami (Postavení nohou širší než ramena) 15/12/12/12 opak.
3. Tlak na stroji Leg Press (Postavení nohou širší než ramena) 12/12/12 opak.
4. Zanožování vleže na lavici 15/12/12/12 opak.
5. Výpady na místě vpřed bez zátěže 2x15-20 opak.
6. Výpony v sedu (stroj na lýtka) 3 x 15-20 opak.
7. Rychlá chůze na pásu v 20-30 min.

TIP: Dřepy můžete provádět volně v prostoru posilovny nebo ve stroji zvaném multipress. Při dřepech s činkou se nepředklánějte a nedosedejte nikdy na paty. Vždy se dívejte před sebe, ne do země. Pokud si nejste technikou cviku jisti, požádejte o radu trenéra.

TIP: Tělo držte během cvičení vzpřímeně, nepředklánějte se, spíše se snažte držet tělo v mírném záklonu. Při výpadu vpřed i vzad udělejte krok dostatečně dlouhý tak, aby koleno přední nohy svíralo úhel cca 45 stupňů. Jestliže je pro vás tento cvik zpočátku těžký na koordinaci, můžete se přidržovat jednou rukou žebřin nebo jiného nářadí. Výpady lze provádět v chůzi vpřed, ale také na místě a to směrem vpřed i vzad. Pokud vám bude vlastní váha nedostačující, můžete si vzít do rukou činky, popřípadě si položit velkou tyč na ramena nebo zvolit výpady ve stroji multipress.

TIP: Zátěž spouštějte co nejníže tak, aby se vám neodlepovala pánev od lavice. Pokud chcete, abyste zapojovala co nejvíce sval hýžďový, dejte si chodidla od sebe zhruba na šířku vašich ramen a snažte se vytláčet závaží více tlakem do pat než do špiček. Nastavte si válec, který budete zvedat tak, aby vám ležel těsně nad achilovkou a při pohybu nejezdil po lýtkách. Po dobu celého provádění cviku nepropínejte špičky, spíše se snažte mít chodidlo do ,,fajfky“.

Ihned po tréninku nezapomeňte posilované svalstvo protáhnout. 5-10 minut pohodového strečinku úplně stačí. Velmi důležitým faktorem pro rychlejší regeneraci je strava, a to především první potréninkové jídlo. První jídlo přichází na řadu 30-40 minut po tréninku. Většinou se stihne ještě v posilovně. Tělu je třeba dodat okamžitě sacharidy, proteiny, vitamíny, omega mastné kyseliny, L-kamitin a navíc je bez přidaného cukru.

Zásada svalové přednosti

Název tréninkového principu v titulku by mohl znít i takto „zásada upřednostňování zaostávajícich svalových skupin". Využívá se v případě, když si myslíte, že některé vaše partie svalů výrazně zaostávají za ostatními. V tom případě je ,,upřednostníte" ve svém tréninku za účelem jejich adekvátního nárůstu, a tím dosažení svalové vyrovnanosti. Zpravidla se to děje za použití následujících metod.

Danou zaostávající svalovou skupinu trénujte tvrději jako obvykle. Zatěžujte ji ve svém tréninku jako první. Omezujte nasazení na nadměrně rozvinuté partie a tak vám zůstane víc energie pro zaostávající svalové části těla. To zároveň umožní lepší využití regeneračních schopností organismu pro růst méně rozvinutých svalů.

Začněte svůj trénink těžkými a základními cviky zaměřenými hlavně na své slabiny. Za dodržení pravidel pro zahřátí svalů se snažte dostat co nejpozději k nejtěžší sérii a pokračujte na její úrovni s nízkým počtem opakování. Svůj cvičební program uspořádejte tak, aby části muskulatury s deficitem přišly na řadu jako první. Dbejte na to, aby se „nepředunavily" v důsledku tréninku navazující skupiny svalů z předchozího dne.
Někdy můžete aplikovat zásadu přednosti pouhým intenzivním procítěním cviku v samostatně vybraném svalu.

Pamatujte si, když vezmete celou věc z opačného konce, určité svaly můžete upřednostnit i jednoduchým omezením zátěže jiných svalů, které pro další rozvoj v zájmu celkové symetrie postavy potřebují méně, resp. vůbec.

Onemocnění srdce a sport

Obecně známý názor zní, že při onemocnění srdce platí okamžitý zákaz sportování. Výsledkem je téměř paušální osvobozování od tělesné výchovy, či nepovolování systematického tréninku u osob s poruchami srdce, a to také v neopodstatněných případech.
Naopak, zákaz sportování je příčinou nejen zbytečného zanedbávání rozvoje funkčních schopností, ale také částečné izolace od kolektivu s negativními psychickými důsledky.

V praxi je potřebné při rozhodování o povolení sportování (i soutěžního), ale i o zařazení do tělesné výchovy, postupovat individuálně, přičemž třeba vycházet z diagnózy a ze stádia či funkčních projevů poruchy.
Může se například jednat o diagnózu - aortální stenóza kombinovaná s aortální dilatací, která za předpokladu, že jde o lehkou formu, není důvodem pro žádná omezení. Postižení mohou vykonávat i maximální zatížení vnitřně systematického tréninku.

Opakovaně je třeba zdůraznit, že to platí pouze pro lehké formy (!) těchto poruch. V případě aortální stenózy to znamená, že rozdíl mezi systolickým tlakem v levé komoře a v aortě (za místem zúžení) nepřesahuje hodnotu 20 torrů. Aortální insuficience se označuje za lehkou v případě, že regurgitace (krev vracející se ve fázi diastoly z aorty přes nedomykavou chlopeň zpět do levé komory) nepřesahuje 25 % systolického objemu (množství krve vyvrhnuté v systole z levé komory do aorty). Posouzení stavu předpokládá odborné kardiologické vyšetření.

Pokud se ukáže, že jde skutečně o lehkou formu postižení aortální chlopně, není třeba přestávat sportovat nebo se věnovat kulturistice, ovšem bez užívání speciálních preparátů (ovlivňují činnost srdce).

Jsou tlaky za hlavou bezpečné?

Tlaky s velkou činkou za hlavou nutí v dolní fázi přesunovat hlavu s aktivizací zdvihače hlavy, horních vláken trapézového svalu a zdvihače lopatky, tedy svalů, které deformují krční páteř ve smyslu hyperlordózy. Ta pak může být důvodem bolestí hlavy či jiných potíží.

Vyřadit nadměrné předsunování hlavy můžeme buď zařazením tlaků s jednoručkami nebo tlaků s činkou před hlavou. Cvikem málo užívaným, ale na přední vlákna deltového svalu účinným, je tlak před hlavou s tyčí činky drženou podhmatem (výhodné cvičit na multipresu).
Pokud vám zabírá tlak za hlavou a nechcete ho vyřadit, pak se doporučuje po tréninku zařadit strečink na svaly vyjmenované v úvodu: úklony hlavy, předklony hlavy ve stoji a v lehu na zádech tak, že táhneme rukama hlavu od těla a šikmo stranou a rotace krční páteře spojené s mírným záklonem, přičemž prsty tlačíme na bradavčitý výběžek (za ušním lalůčkem) a působíme proti průběhu zdvihače hlavy.

Při cvičení tlaků činky za hlavou i jiných podobných cviků vždy vytahujeme temeno hlavy vzhůru (jako při nošení zátěže na hlavě) a zatlačujeme hlavu ke krku. Tímto vyhlazováním krční hyperlordózy můžeme předcházet možným problémům, a jak jsme již několikrát zjistili v praxi, i odstranit dlouhotrvající bolesti hlavy.

Jak při cvičení správně dýchat

Existují dvě zásady správného dýchání při cvičení. Zásadou číslo jedna je výdech při tlaku na činku nebo na držadlo stroje. Naopak při držení činky (zpětném pohybu držadla) se provádí nádech, protože tato fáze pohybu neklade takový nárok na práci dýchacích svalů (bránice, mezižeberní a jiné dýchací svaly) a můžeme je zatížit nádechem. Také nebezpečí poškození plicních sklípků při brzdění zátěže je menší než při její zvedání.

Druhou zásadou je nadechování při rozpínání (rozšiřování) a prodlužování hrudníku. Tak je tomu při spouštění pří shybech, při upažení vzad, při vzpažování, záklonu. Naopak při předklonu (sed-leh), přitahování paží k hrudníku (pullover) vydechujeme.

V případě, že tyto dvě zásady jdou proti sobě, uplatňujeme při používání malé zátěže druhou zásadu a při velké zátěži zásadu první. Znamená to například při upažování v předklonu s malými činkami provádět nádech ve fázi zvedání zátěže, kdežto při přítazích těžkých činek v předklonu provádět při zvedání činek výdech.

Jiná pravidla platí v rehabilitaci, kde nepoužíváme velké zátěže a vycházíme z toho, že nádech aktivizuje. Proto při zvedání paží v léčebné TV nadechujeme. Výdech má inhibiční vliv (relaxuje,uvolňuje), a proto při jógových cvičeních nebo uvolňování páteře vydechujeme a tím umožňujeme odstraňování napětí ve svalech s eventuálním odblokováním spasmů a bloků na páteři.
Intenzivní a hlasitý výdech přecházející ve výkřik (bojové sporty) však umožňuje zpevnit tělo a proto jej používáme k aktivizaci na rozdíl od rehabilitace, kde jde o výdech pomalý, lehký a tichý.

Široká ramena

Kosterní šířka ramen (vzdálenost obou nadpažků lopatky) se cvičením může částečně měnit. Můžeme ji upravit postavením lopatky. Máte-li svěšená ramena, zkrácené prsní svaly a oslabené svaly zádové, pak je šířka ramen menší, než při postoji, kdy aktivizujete vnější rotátory pažní kosti a ostatní svaly kolem lopatky.

Můžete si to vyzkoušet tak, že sledujete druhou rukou postavení ramene nejprve v poloze, kdy je rameno svěšeno dolů a pažní kost narotována dovnitř (loket od těla, dlaň vzad) a pak natočíte pažní kost zevně (dlaň k tělu, palec vpřed) a napnete široký sval zádový a ostatní svaly (velký oblý atd.). Rozdíl je evidentní.
Z uvedeného plyne, že šířku ramen lze částečně ovlivnit nárůstem svalů, které pohybují lopatkou, eventuálně ji přechází, aniž se na ni upínají (např. široký sval zádový).

Jde o klasické cviky na záda - shyby, přítahy. Optické rozšíření ramen je jistě způsobeno také nárůstem deltových svalů, k čemuž slouží cviky jako upažování vleže na boku na šikmé lavičce nebo cvičení s kladkou. Otázka rozšíření hrudníku díky používání pulloveru je stále diskutována. Snad k tomu dochází. Možná tím, že se při tomto cvičení protahují prsní svaly. Dále tím, že se zvětšuje rozsah pohybu hrudníku, který se dostává lépe do nádechového postavení a tím se opticky rozšiřuje. Je zde však varování před používáním těžkých zátěží při pulloveru. Už několik cvičenců na to doplatilo zraněním a proto se doporučuje používání menších zátěží a větších počtů opakování.

SCHODY A TRÉNINK

Chcete zintenzivnit svoji fyzickou přípravu a spálit víc kalorií? Vyzkoušejte cvik na stepperu­ po trenažéru s aerobním zaměřením.
Při takovém druhu tré­ninku můžete spálit za jednu hodinu až 600 kcal. Výhodou tréninku na tomto zařízení je minimální riziko zranění.

Jak vysoko si máte nastavit schody?

• Začátečníci a málo trénovaní jedinci by neměli mít schody vyš­ší než 10 cm a vystu­povat na ně by měli bez závaží.
• Pokročilí sportovci do tělesné výšky 1,67 m schody 10, 15 nebo 20 cm a zátěže do 1.5 kg.
• Dobře trénované osoby: 20, 25 nebo 30 cm vysoké schody a zátěže do 3.5 kg. 

A jak by měl vypadat takový trénink? Nejprve se zahřejte, 12 - ­40 minut vy­stupujte na schůdky se zapojením hor­ní části těla za doprovodu hudby na udržení rytmu. Následuje uvolnění, silový trénink a na závěr tradiční stre­čink.

Štíhlé nohy bez celulitidy

Zásady, které pomáhají v boji s celulitidou:

• Začněte s pravidelným posilovacím tréninkem ve fitness centru. 
• Vyzbrojte se znalostmi o tom, kterým svalům nohou a hýždí je potřeba se nejvíce věnovat.
• Kombinujte posilovači a aerobní trénink.
• Nelitujte se! Stejně jako vy musí pro krásu něco obětovat většina žen, nevyjímaje herečky, zpěvačky a slavné osobnosti. Ani moderní plastická chirurgie nedokáže zázraky. Jedině pohybem, posilovacím tréninkem a stravou bohatou na proteiny docílíte hezkých tvarů.
• Zvolte si inteligentní dietu, která doporučuje zvýšit příjem proteinu a snížit příjem sacharidů. Tento způsob diety používají úspěšně fitness závodnice. Funguje bez »jojo« efektu.
• Čtěte etikety na potravinách a doplňcích výživy. Už jsem viděla spoustu dietní nápojů s krásným obalem, které nemají s dietou nic společného. Pokud obsahuje  lOOg dietní koktejl více než 70g sacharidů, navíc s vysokým obsahem obyčejného cukru, jedná se o sacharidový nápoj a navíc nekva  litní. To stejné platí u proteinových tyčinek. Ty by neměly rozhodně obsahovat ztužený pokrmový tuk.
• Pokud už se trápíte v posilovně a držíte dietu, zainvestujte do výživy, která je kvalitní a efektivní. Zapomeňte na to, že krémy a zábaly vám vymodelují krásné nohy. Bez tréninku a správné životosprávy bude i efekt nejdražšího krému neuspokojivý.
• Obrňte se trpělivostí a snažte se k posilování najít kladný vztah. Bez tréninku se totiž neobejdete nikdy. Vytvarované nohy vám vydrží nějaký čas i bez posilovny, ovšem budete se do ní muset po čase opět vrátit.

Ovládněte inzulín kvůli svalům

Jednou z nejzrád­nějších oblastí kulturistické výživy je ohlídání hladiny inzulínu. Inzulín je hormon, jehož produkce, závislá na denní době a dalších okolnos­tech, může napomoci zvětšit objem sva­lové hmoty nebo naopak zvýšit procento tělesného tuku.
Klíčem k tomu, abychom z účinků inzulínu jen těžili, je znalost správné doby, kdy by měla být jeho hladina zvý­šena. Konzumace cukrů po tréninku vede ke zvýšení množství inzulínu v krvi a to má za následek, že bílkoviny, kreatin a jiné živiny jsou vyplavovány do svalů. Avšak zvýšení jeho hladiny v jinou denní dobu a v jiné fázi tréninku, pove­de pravděpodobně pouze k podpoře uchovávání tuků.

Další možností jak využívat pouze příznivých účinků spojených s přítom­ností inzulínu v krvi je spolehnout se na ty doplňky stravy, které přepravují živiny do svalů. Mezi tyto doplňky, kterým se také říká inzulínové mimikry, patří CINNULIN, který má skvělé účin­ky na růst svalové hmoty, jelikož uvolňu­je kreatin přijímaný z doplňku do svalů. Cinnulin je ve vodě rozpust­ný extrakt ze skořice, jehož aktivní látkou je hydroxychalcon. Měli byste se však vyvarovat konzumace kreatinových pro­duktů, které obsahují cinnulin a které mají zároveň vyšší obsah cukrů. Můžete se totiž stát rezistentní vůči inzulínu, což vede k zvýšenému ukládání tuku v těle.

HYDROXYISOLEUCIN  Tato aminokyselina podporuje zvýšené uvolňování inzulínu z pankreasu (slinivky). Výzkumy ukazují, že konzumace 4-hydroxy- isoleucinu s dextrózou během tréninku napomáhá znovu zásoby svalového glykogenu.Tato látka je extrahována z byliny zvané fenugreek.

KYSELINA ALFA-LIPOOVA (ALA)
ALA  pokud ji doplňujeme konzumací jednoduchých sacharidů, napomáhá vylepšit vstřebávání kreatinu a glukózy ve svalech. ALA můžeme nalézt také v mnohých netučných pro­duktech, jelikož redukuje množství inzu­línu produkovaného tělem při konzuma­ci sacharidů.

Nepodceňujte možnosti, které vám nabízí regulování hladiny inzulínu v krvi pomocí zmiňovaných doplňků stravy, obzvláště, pokud má vaše tělo tendence ke zvýšenému ukládání tuku do tkání. Inzulínové mimikry vám poskytnou nejen výhodu inzulínu budovat svalovou hmotu (aniž by podporovaly ukládání tuku), ale dovolí vám také přijímat méně energie ze sacharidů, což vede k další redukci tukových zásob.

Troják KRIEGHOFF

Ludwig Krieghoff seni­or založil v roce 1885 v německém Suhlu to­várnu na lovecké zbra­ně SEMPRET & KRIEGHOFF. Zaměst­nával nejlepší puškaře a odborné pracovníky, se kterými dokázal spojit jméno Krieghoff s pojmem vysoce kva­litních loveckých zbra­ní. Později získal spolu se svým synem Heinri­chem nejznámější kon­struktéry zbraní.

Univerzální lovecké zbraně, kte­rými trojáky Krieghoff bezpochy­by jsou, představuji špičkové vý­robky v této kategorii. Vynaléza­vý duch Heinricha Krieghoffa přinesl technické novinky v kon­strukci zbraní, jako vložené hlav­ně Krieghoff, revoluční konstruk­ci první brokové kozlice bez kla­sických závěrových háků a rov­něž opakovači kulovnice Krieg­hoff. Málo myslivců ví, že výroba pažeb s přesně definovanými roz­měry patří ke jménu Krieghoff právě tak, jako zavedení lehké slitiny Duralumin pro výrobu zbraní na širokém základu.

Zvláštní pozornost věnovali kon­struktéři firmy Krieghoff bezpeč­nosti zbraní s cílem zabránit ne­žádoucímu výstřelu. Současné ručně napínané zámky jsou jejím výsledkem. Zámky trojáků Krieghoff byly vybavovány pojistnými západkami již v době, kdy bylo u zbraní této kategorie obvyklé pouze nepříliš spolehlivé zajiště­ní spouští.
Po druhé světové válce byla to­várna SEMPRET & KRIEG­HOFF v Suhlu demontována a působením dvou generací rodi­ny Krieghoffů a spolu s osvědčený­mi spolupracovníky z předváleč­ných let byl zřízen nový závod v Ulmu. Záměr se podařil a firmě se brzy podařilo obnovit výrobu i dobrou pověst svých loveckých zbraní. Firma Krieghoff si nikdy nehrála na výrobu a propagaci zbraní levné kategorie, na reklamní sloga­ny typu „kvalita za rozumnou cenu“ apod.
Firma vyrábí špičkové lovecké zbraně, jejichž ceny od­povídají jejich kvalitě, vynalože­né práci a poptávce. Ostatně, pan Krieghoff a řada jeho spolupra­covníků, jsou mysliveckými na­dšenci.

Firma Krieghoff vyrábí celou řa­du zbraní trojáků od cenové kategorie - cca 5 500 až 8 000 EUR v modelech Plus a Plus Thermo TS Stabil  (vyšší ceny jsou u zbraní týchž modelů v luxusním provedení) až po skutečně luxusní trojáky Neptun a Trumpf v řádově vyšší ceno­vé kategorii. My se však budeme nyní zabývat tou první kategorií Thermo TS Stabil.
Jedná se trojáky moderní koncepce, které se svou konstruk­cí a celou filosofií užití trojáků v lo­vecké praxi od dříve známých a dosud vyráběných klasických konstrukcí značně odlišují.
Základními principy jsou: dvouzámkový, ručně napínaný bicí mechanismus se snadným a bezpečným uvolněním jeho na­pnutí i při nabité zbrani. Princip zaručuje absolutní manipulační bezpečnost, avšak nenapnuté zbrani. Napnutí lze provést ergonomicky řešeným šoupátkem kličkou. Zbraň proto nepotřebuje žádnou samostatnou mechanickou pojistku.
Za závěro­vou kličkou je též umístěn přepí­nač pořadí výstřelů. Přední spoušť je vybavena napínáčkem. Baskule je vyrobena z lehkého kovu, použí­vaného v leteckém průmyslu, což eliminuje vyšší hmotnost tříhlavňového svazku a tím i celé zbraně.
Provedení závěru uzamčením do jednoho širokého háku je jednodu­ché a pevné. Krieghoff nepraktikuje atraktivnost vedlejších závěrových prvků. Pažba je spojena se systémem jed­ním průběžným šroubem, což vy­tváří dokonalou pevnost celé se­stavy. Horní plošina hlavní je masivní a umožňuje bezproblémové provedení jakéhokoliv druhu montáže zaměřovacího dalekohledu. V zadní části plošiny je umístěn za tím­to účelem odnímatelný díl. Při montáži dalekohledu není třeba žádné letování a následné brynýrování. 

Dosavadní modely PLUS, které mají obvyklé provedení hlavňového svazku, t.j. spájením v přední části tenkostěnné kulové hlavně pomocí bočních lišt po celé délce, byly vystřídány novinkou a to modely PLUS  Thermo TS Stabil. Tyto modely se odlišují od před­chozích masívnější hlavní, která je připevněna k hlavňovému svazku ve montážních bodech. Tato konstrukce praktic­ky odstraňuje typickou  vlastnost kombinovaných zbraní, u kterých bývá umístění zásahu ovlivněno dilatací hlavňového svazku při změ­ně teploty. To v praxi znamená, že trojákem Krieghoff PLUS Thermo TS Stabil lze přesně střílet za ja­kékoliv teploty, a že se umístění zásahu nezmění ani po vystřelení více ran za sebou. Takový požada­vek na zbraň (i náboj) mají např. biatlonisté. Znamená to, že je ten­to troják dobře použitelný i pro sportovně loveckou střelbu kulí. Popisovaný model byl vyhodnocen německým odborným časopisem Deutsches Waffenjournal jako nej­lepší kombinovaná zbraň roku 2000.

Troják PLUS Thermo TS Stabil je nabízen v brokových rážích 12/70 a 20/76 a širokým sortimentem kulových ráží, včetně ná­boje 6 x 70 R.
Troják se provedení dokonce i v provedení „zapažbení" k ústí hlavně.
Součástí nabídky jsou také modely PLUS s brokovými hlavněmi r. 12/70, 16/70 a 20/76. Jejich hmotnost se pohybuje podle ráží v rozmezí 2,9 - 3,4 kg.

Náboje do palných zbraní

Vydutí či roztržení hlavně, nestandardní vývin rány jsou pojmy, s jejichž obsahem se může střelec setkat spíše zřídka. Pokud však k tomu již dojde, nejedná se o setkání příjemná. Aby tyto konfrontace byly co nejméně časté, újma na zdraví či materiálu co nejmenší, je vhodné osvojit si znalost těchto pojmů a naučit se předcházet nepříjem­ným a nebezpečným situacím zvládnutím pravidel bezpečného zacházení se zbraní, výběrem správného náboje apod.

Cílený nácvik zvládání těchto situací, kdy „zbraň ne­střílí" (např. v rámci dovednosti odstraňování závad) je pak logickou součástí balíku dovedností střelce.
Cíle veškerého snažení v této oblasti mohou být v zásadě tři: buď neohrozit v této nestandardní situaci sebe ani ostatní nebo co nejrychleji znovu uschopnit ke střelbě svou zbraň, popř. pro obranné použití zbraně pěstovat dovednost efektivního řešení situace i jinými prostředky. Pokud vývin rány proběhne bez zá­vad, potom dojde k normálnímu průběhu vývoje tlaku a rychlosti střely. V takovém případě hovoří­me o normální ráně, normálním výstřelu.
Jestliže však v průběhu vývinu rá­ny dojde k nějaké odchylce, rána se stává nestandardní (může s sebou nést i jisté prvky nebezpeč­nosti). Za takovou ránu považuje­me tu, která vybočuje podstatným způsobem (např. hodnotou tlaku či rychlosti) ze skupiny ostatních ran.
Vybočení v rychlosti vede ve svých důsledcích k posunutí polo­hy zásahu, což se samozřejmě pro­jeví zhoršením obrazce rozptylu. Výrazným případem, důsledkem nenormálního vývinu rány, je tzv. zpožděná rána.
Ta bývá způsobena:

• nedokonalým zážehem prachové náplně vlivem vadné zápalky nebo
• sníženou schopností prachu za­žehnout či pravidelně hořet ná­sledkem zvlhnutí nebo
• slabým či šikmým úderem zá­palníku. 

Slabý úder zápalníku může být způsoben oslabenými bicími rzí či jinými nečisto­tami ve vedení úderníku, které snižují prudkost (sílu) jeho úderu. Další příčinou slabého úderu bývá příliš tupý tvar zápalníku. Zvláště u opotřebovaných zbraní tento tvar zápalníku často v kombinaci s jeho změněnou délkou vytváří poměrně častý problém. Také příliš starý, již chemicky roz­ložený prach vykazuje závady v zá­žehu a hoření prachu. Jinou příčinou může být nedosta­tečně pevné spojení střely s náboj­nicí. To zaviní posunutí střely již při nízkém tlaku spalných plynů. Zážeh prachu pak probíhá za po­hybu střely a je zákonitě opoždě­ný.

Nedostatečné spojení střely s nábojnicí nejčastěji vzniká při do­mácím přebíjení nábojů. Ať je příčina zpožděné rány jaká­koliv, jejím průvodním jevem je nižší hodnota maximálního tla­ku a posun jeho místa dále do vývrtu hlavně (směrem k ústí). Tímto posunutím se místo maxi­málního tlaku dostává do slaběji dimenzovaných míst a hrozí po­škození zbraně. Posunutí místa, kde končí hoření prachu, od ústí. Tím se zkra­cuje délka hlavně, v níž dochází k rozpínání spalných plynů. Ná­sledkem je snížená úsťová rych­lost střely a zvýšený úsťový tlak, který vede k hlučnější ráně a vět­šímu zpětnému rázu.
Zřetelný výšleh plamene před ústím hlavně (výšleh je způsoben dohoříváním prachových zrn mi­mo hlaveň).

Mezi nestandardní rány patří také tzv. „selhaná". Její důsledky jsou patrné ve třech případech:
1. Plyny ze zápalkové slože nemo­hou proniknout neprůchodnými otvory ve dně nábojnice k prachu. Zážeh nenastane, ale tlakem plynů vzniklých vyhořením zápalkové slože dojde k uvolnění zápalky z je­jího lůžka. Přitom lze slyšet únik těchto plynů závěrem zbraně, po­kud jde o zbraň uzamčenou. Střel­ci nehrozí žádné nebezpečí - může se pouze stát, že vytlačená zápalka může zapadnout dovnitř zbraně a znehybní její vnitřní ústrojí. Spalné plyny mohou také svými zplodinami znečistit poškodit dřevo pažby dlouhé zbraně v místě závěru.
2. Plyny ze zápalkové slože se do­stanou do náplně prachu aniž by jej zažehly. Tyto plyny mají tak velký tlak, že vtlačí střelu do vývrtu hlavně. Pokud není střela či zátka při dalším výstřelem z hlavně odstraněna, působí jako překážka, vydutí případně roztržení hlavně. Při odstraňování takovéto překážky střelec ve vývrtu objeví shořelá prachová zrna. Také v tomto případě lze sluchem znamenat unikání zápalkových plynů závěrem, ovšem únik je mé­ně zřetelný než v předchozím případě. Také tato situace v zá­sadě není pro střelce nebezpeč­ná. Vhodnou ochranou zraku však může chránit oční sliznici od nepříjemného podráždění.
3. Vůbec nedojde k roznětu zá­palky a střelec uslyší jen náraz zápalníku na zápalku. Vinou vad­né zápalky (mnohdy také způso­bu jejího uložení v nábojnici) případně vinou slabého úderu zápalníku k výstřelu vůbec ne­dojde. Většinou stačí vyměnit selhaný náboj za jiný nebo jím v nábojo­vé komoře pootočit a opakovat výstřel. Může se však také jed­nat o málo častou, o to však ne­bezpečnější situaci. Při otevírá­ní závěru může dojít k opoždě­nému výstřelu selhaného nábo­je. Nábojnice pak prudce vyletí z nábojové komory proti střelci, navíc z komory vytékají značnou rychlostí horké prachové plyny. Obecně platná rada, která v so­bě bezpečně pojme všechna ri­zika této situace, zní: po selhané ráně (pouhém cvaknutí zápal­níku na zápalku) asi 10 sekund počkat s otevřením závěru a ná­sledně zkontrolovat, zda je vývrt volný a průchozí.

Vzrůst tlaků v hlavni podstatně závisí na hustotě prachové nápl­ně. Rychlost hoření rychle vzrůstá se zvyšující se náplně, a proto vzrůstá i tlak plynů až do přechodu na deto­naci. Hustotu prachové náplně je možno uměle zvýšit napěcho­váním prachových zrn například při násilném zatlačení střely do nábojnice. S takovými náboji se nedoporučuje střílet, hrozí zvýšené riziko možného úrazu. Rychlost hoření naopak klesá se zvyšováním vlhkosti prachové náplně a tím se zpomaluje i ná­růst tlaku plynů v hlavni. Při navlhlé prachové náplni může dojít ke zpožděnému výstřelu,přičemž je možno sluchem roze­znat zpoždění výstřelu za nára­zem úderníku na zápalku.

RIZIKO POŠKOZENÍ ZBRANĚ
Při hoření prachové náplně dosa­huje tlak plynů v hlavni velmi vy­sokých hodnot. Pokud tento tlak překročí hodnotu, pro kterou je hlaveň konstrukčně navržena (ten­to abnormální stav může být způ­soben například nečistotou v hlav­ni), dojde k překročení meze pružnosti materiálu a hlaveň zůstane vydutá nebo může dojít i k jejímu roztržení. Roztržení hlavně je jev poměrně ojedinělý, avšak zejména u dlouhých zbraní nebývá vydutí až tak výjimečné. Ve většině pří­padů je to důsledek špatného za­cházení se zbraní. Vydutí hlavně obvykle způsobují cizí tělesa, která se do hlavně do­stanou, jako například zbytek had­říku po čištění, úlomky nábojnice, zátka z bláta nebo sněhu apod.
Pro střelu znamenají tyto překáž­ky zbrzdění pohybu vpřed. Plyny, které tlačí střelu vpřed, se zhustí na jejím dnu a vyvolají tlakovou vl­nu, pohybující se v opačném smě­ru. Při setkání dvou tlakových vln, pohybujících se proti sobě, vznik­ne velký radiální tlak, příčina vy­dutí nebo roztržení hlavně. Vydutí hlavně se obvykle dá poznat při pozorné prohlídce. Uvnitř hlavně na lesklém povrchu drážek a rýh je patrný matový kroužek. Někdy je vydutí možno zjistit hma­tem na povrchu hlavně jako prstý­nek po obvodu. Aby se předešlo vydutí, je nutno před střelbou zbraň prohlédnout, případně ji vyčistit. Rovněž náboje se musí chránit před znečištěním v krabičce a nenechávat je volně rozsypané.

I když vydutá hlaveň nemusí mít podstatný vliv, zejména pokud je u dlouhé zbraně vyduta v malém rozsahu ve střední části nebo v zadní komorové části, může při střelbě dojít k roztržení střely na několik částí. Obecně platí, že tato závada na hlavni je neopravitelná a zbraň musí být vyřazena.

POUZE SPRÁVNÝ NÁBOJ
V charakteristice střeliva (a zbra­ně) je označení ráže nejdůležitěj­ším údajem, určujícím do značné míry řadu jeho jiných kvalit - roz­měry, hmotnost, výkon. Zbraň ur­čité ráže používá náboje označené stejnou ráží. U zbraní s drážkovaným vývrtem je jistou zvláštností možnost měřit ráži zbraně dvojím způsobem - buď jako vzdálenost mezi proti so­bě ležícími poli nebo mezi proti so­bě ležícími drážkami - a získat tak dva výsledky, přičemž absolutní veličina v prvém případě bude vždy menší než ve druhém.
Prů­měr střely u zbraní s drážkovaným vývrtem musí odpovídat většímu z těchto rozměrů, jinak by se při výstřelu nemohla střela zaříznout do drážek. Téměř ve všech evropských ze­mích a v mnoha zemích světa se označuje ráže zbraní a nábojů v milimetrech. Ve Velké Británii, v USA a v některých dalších ze­mích se ráže označuje v dílech pal­ce (v USA v setinách palce, ve Vel­ké Británii v tisícinách palce. Toto pravidlo má ovšem ojedinělé vý­jimky). Označení ráže vyjádřené v dílech palce nelze vždy převádět na milimetry podle jejich vzájemného vztahu (1 palec = 25,4 mm). Tato označení jsou někdy smluv­ním vyjádřením a používají se pro názvy konkrétních nábojů.
Mezi označeními 9mm nábojů se též vyskytuje .357. Toto číslo v pře­počtu skutečně odpovídá 9 mm, bylo však zavedeno pouze označení pro zvlášť vý­konný náboj, aby byl zdůrazněn rozdíl oproti ostatním 9mm nábo­jům. Označení .38 a .380 mají rovněž individuální charakter a vztahují se k nábojům shodné ráže, ale růz­né délky.
Označení ráže tak, kromě toho, že určuje průměr, má někdy i jiné funkce a může také informovat o délce náboje a jeho výkonu. Označení ráže může navíc charak­terizovat i jiné vlastnosti nábojů. Existují např. revolverové náboje shodných ráží, z nichž jedny označeny v palcovém a druhé v milimetrovém měřítku.

Tak .250 a 6,35 mm nebo .320 a 7,65 mpi představují páry shodných ráží, ale náboje jsou v každém páru různé. Prvé z nich (označené v dílech palce) mají černý prach a plášťovými střelami.

Jestliže jsou tedy na dvou vnějším vzhledem shodných revolverech uvedena zmíněná různá označení ráží, znamená to, že tyto zbraně jsou určeny pro použití různých nábojů, odpovídajících některým konstrukčním zvláštnostem konkrétního modelu zbraně - hloubce a tvaru drážek, tvaru nábojových komor, druhu oceli apod. a nelze nedbat na tato označení nebo vzájemně náboje zaměňovat.

V celém světě se proto, bez ohledu na to, zda se v příslušné zemi používá palcový nebo milimetrový systém, označují zahraniční ráže tak, jak se označují v zemi, která jako prvá vyrobila uvedený model zbraně nebo uvedený náboj. Vedle charakteristiky náboje vyjádřené číselným označením má velký význam i název náboje.
Vedle ráže, výrobního data nebo názvu výrobní firmy může být někdy ve značení na dně nábojnice zaznamenána i délka náboje, zesílená prachová náplň apod. Všechny tyto údaje o zvláštnostech náboje, doplňující číselné označení ráže, patří neoddělitelně k charakteristice nábojů, protože zejména tyto údaje je konkretizují.

Jak dosáhnout vrcholové kontrakce

Rozvoj každé partie a vlastně celého těla do plného potenciálu znamená udělat v každém tréninku, sérii a zejména každém opakování něco navíc. Tehdy do hry vstupuje vrcholová kontrakce.

Vrcholová kontrakce znamená vědomé napínání a stlačování svalu v místě největšího stresu. Napnutí bicepsu uprostřed zdvihu, například, je vrcholová kontrakce a máte ji držet kdekoliv od okamžiku až do několika sekund.
Prvotní prospěch z provádění vrcholové kontrakce v daném opakování je schopnost navýšení intenzity kontrakce a tím i stresu na příslušný sval. Čím více sval stresujete, tím lépe poroste.

Nejlepším způsobem dosažení vrcholové kontrakce u většiny cviků je pauza v závěru pohybu a mentální „smrštění" svalu. Když například děláte upažování s jednoručkami na ramena, doporučuje se podržet činky v horní pozici (s pažemi rovnoběžnými s podlahou) a zastavením na sekundu či dvě. V této pozici napínejte deltoidy s co největší intenzitou. Tato pouhá zastávka navíc značně zvýší intenzitu opakování. Abyste docílili vrcholovou kontrakci, musíte častokrát použít lehčí váhu než obvykle. Dobrým příkladem jsou přetahovací cviky.
Mnozí kulturisté mají velká, široká záda bez detailů uprostřed. Příčinou může být trénink s nadměrnými váhami u veslování s kladkami a na strojích, kdy nedokáží stáhnout ramena dozadu a docílit vrcholové kontrakce. Zkuste použít lehčí zátěž, v závěru každého opakování stlačte lopatky k sobě a tuto pozici na moment podržte.

K získání maximální intenzity při vrcholové kontrakci nabízím následující tipy:

• V období kvalitního tréninku zkuste provádět vrcholovou kontrakci v celém tréninku (s použitím odpovídajících cviků). Nezapomeňte nezbytnost snížení vah. Eventuálně můžete dát přednost vrcholové kontrakci jenom u několika závěrečných opakování posledních dvou sérií každého cviku. Dosáhněte vrcholovou kontrakci stlačením cílových svalů na vrcholu nebo poblíž vrcholu každého opakování po dobu jedné až několika sekund. To je základem principu vrcholové kontrakce. 
• Abyste dosáhli vrcholové kontrakce u cviků s činkami jako bicepsové zdvihy a rozpažování vleže, musíte se zastavit krátce před závěrem pozitivní fáze opakování. Jiné cviky jako upažování ve stoji nebo přitahování umožňují pokračovat až úplně nahoru. 
• Kladky a stroje umožňují nepřerušované napětí a jsou skvělým způsobem využití vrcholové kontrakce. 
• Mezi sériemi nebo tréninky nacvičujte napínání a smršťování svalů. Prostřednictvím izotenze vystavte svaly dodatečné intenzitě vrcholové kontrakce. 
• Pamatujte, že intenzifikační techniky jako vrcholová kontrakce slouží budování kvalitních svalů. Obvykle se nehodí na těžké silové cviky jako benčpresy, tlaky nad hlavu a dřepy.