Historie samopalu Thompson

Je pravdou, že sa­mopal Thompson se ne­stal legendárním ani tak pro své vlastnosti, jako spíše pro značnou oblíbe­nost mezi gangstery 30. let minulého století. Je­jich časté pózování médi­ím právě s těmito zbra­němi z nich udělalo ty­pický atribut té doby. Os­tatně, po nedlouhé době již stáli na přesně stej­ných fotografiích poli­cisté, agenti FBI (tzv. G-men) či dokonce osob­nosti jako Winston Churchill. Díky této mediální oblíbenosti se samopal Thompson rychle dostal i na stříbrné plátno, kde nesměl chybět tehdejším drsným hrdinům.

Ovšem je třeba zdůraznit, že popularita Thompsonova samopalu nestála zdaleka jen na fil­mové či mediální popula­ritě - ostatně i ta vznikla z oblíbenosti této zbraně mezi jejími uživateli.

THOMPSON JDE DO VÁLKY

Konstruktér později tak oblíbené­ho samopalu, John Taliafero Thompson, se narodil roku 1860 a o dvacet dva let později úspěšně absolvoval West Point. Po studiích nastoupil nejprve k dělostřelec­tvu, později - roku 1890 - byl pře­ložen k Výzbrojnímu oddělení. V průběhu španělsko-americké války byl vyznamenán za své organizátorské schopnosti, když byl v situaci blízké totálnímu chaosu v logistice schopen zajistit stálé zásobování bojujících jednotek střelivem.
Poté se Thompson na­dšeně účastnil zkoušek pušky Springfield M1903 a následně i zkoušek a výběru nového stan­dardního náboje pro ruční zbraně U.S. Army. Tyto testy pojal dosti „od podlahy", neboť testoval účin­nost několika druhů střeliv nejpr­ve na mrtvolách a později na jat­kách v Chicagu.
Z těchto testů ja­ko nejvhodnější, resp. dle názoru Thompsona jediný vhodný, vzešel dnes již notoricky známý náboj .45 ACP, jenž byl zanedlouho poté užit pro novou pistoli M1911A1 od Colta.

Roku 1914 odešel Thompson do výslužby, aby se mohl cele vě­novat vývoji samonabíjecí pušky. Byl zaměstnán jako šéfinženýr v Remington Arms Company, kde se znač­nou měrou po­dílel na výstav­bě nového zá­vodu v Eddystonu v Pennsylvanii. Zde se začaly vyrábět licenčně britské puš­ky Enfield.

Od roku 1916 pak byl pověřen zajištěním výroby pušek Mosin-Nagant pro ruskou armádu. Po vstupu USA do války byl však Thompson reaktivován a byl pověřen přepracováním britské pušky Enfi­eld na americký náboj ráže .30-06. Ta byla posléze vyráběna jako M1917. Následně byl Thompson vyslán do Evropy se Spojeným ex­pedičním sborem (AEF - Allied Expeditionary Force) a byl pově­řen zásobováním sboru střelivem a ručními zbraněmi. Svůj úkol pl­nil tak efektivně a svědomitě, že jako jeden z mála zásobovačů obdržel  DSM (Distinguished Service Medal) - vyznamenání za zaslouži­lé služby.

V prosinci 1918 odešel do výslužby podruhé. Zkušenosti nabyté v zákopech ve Francii ne­hodlal Thompson nijak zahodit, naopak se rozhodl je zúročit při konstrukci zcela nové zbraně, za­tím značené jako „střední automatická /TT  ,,Thomzbraň“.
Je třeba podotknout, že idea ne­byla zcela originální, ne­boť již v zákopech I. světové války se bojovalo několika málo kusy sa­mopaly Bergmann 1918 i jinými. Thompson zkrátka dospěl paralel­ně s jinými konstruktéry ke stej­nému závěru, že voják potřebuje zbraň výkonnější než pistoli, ovšem ne tak velkou a těžkou jako puška. Při konstrukci své zbraně opustil Thompson řešení založené na odběru spalných plynů jako pří­liš komplikované a těžké pro běž­nou ruční zbraň, ovšem dle jeho názoru nebylo možno pro předpokládaný náboj .45 ACP využít dy­namického závěru.
Thompson se domníval, že výkon takovéto muni­ce je příliš vysoký a že by u neu­zamčeného závěru neúnosně vzrostla hmotnost celé zbraně. Thompson navíc doufal ve vyvinu­tí vlastního systému nezávislému na patentovaných řešeních vel­kých zbrojovek a doufal rovněž ve značný výdělek z prodeje svého ře­šení právě těmto velkým společ­nostem.
Své konstrukční řešení založil na principu zpožděného otevírání závěru zaručeného klínovitým profilem dosedacích ploch závěru. Pokud na plochy působil tlak prostřednictvím rozpínající se nábojnice, nedovolil jim odsunout závěr vzad. Teprve po určitém po­klesu tlaku mohly po sobě kónické plochy klouzat a závěr byl unášen vzad. Toto řešení však měl již od roku 1915 patentováno příslušník U.S. Navy John Blish, jemuž tedy Thompson nabídl výměnou za pa­tent možnost vstupu do společné firmy.
Tak byla roku 1916 založena Auto Ordnance Company. Ještě než byl Thompson reaktivován, za­městnal ve firmě dva konstrukté­ry, Thomase H. Eickhoffa a Oscara V. Paynea. Spolu s nimi pak na vývoji po svém návratu spolupra­coval. Při konstrukci si pak všichni velmi rychle ověřili, že pušková munice je pro tento druh zbraně prakticky nepoužitelná, naopak pi­stolový náboj .45 ACP posloužil velmi dobře.

Když Thompson prototyp samopalu „v akci" a viděl jeho vysokou kadenci, označil zbraň jako „Trench Broom“, tedy zákopové koště - a tato přezdívka již Thompsonu zůstala. Roku 1919 se zbraň dostala do sé­ riové výroby, ovšem díky čerstvé­mu příměří přišla firma o svého největšího předpokládaného zá­kazníka, vládu a potažmo armádu USA. Proto se Auto Ordnance pře­orientovala na další ozbrojené složky a začala samopal Thom­pson propagovat jako ideální poli­cejní zbraň.

Prvotní varianta měla dvě pistolové rukojeti, krátké předpažbí a typický bubnový zá­sobník. Sám Thompson zbraň ve­řejnosti představil jako „Submachine Gun“, tedy přesně přelože­no „podkulomet“, ovšem noviná­řům se více zalíbil termín „Tommy Gun“. Toto označení se posléze zalíbilo i Thompsonovi, jenž neza­váhal a ihned si jej nechal zare­gistrovat jako ochrannou známku.

Co se zařazování Thompsonu do výzbroje týče, nejprve zareagovala jako vždy pružná námořní pěcho­ta, U.S.M.C. Podstatně větší zá­jem než ozbrojené složky však pro­jevily kriminální živly, jež záhy roz­poznaly vražednou účinnost těch­to nových zbraní. Dodnes jsou známé fotografie Johna Dillingera, dvojice Bonnie & Clyde či AI Capona, kterak pózují právě s typic­kým Tommy Gunem. Ani tato sku­tečnost a stále vzrůstající obliba samopalu u policejních sborů ne­přinutily armádu a další ozbrojené složky k vyzbrojení touto zbraní. Až blížící se válečný konflikt změ­nil náhled odpovědných míst na celou věc a Thompson se konečně dostal tam, kam byl od počátku ur­čen.
Do počátku druhé světové války se vyrobilo nejvíce samopalů Thompson verzí M 1921 a M 1928. Model 1928 byl tou zbraní, kterou si vybrala již zmiňo­vaná námořní pěchota, ovšem na základě jejích požadavků byl opro­ti modelu 1921 v několika detai­lech změněn.
Zbraň dostala namísto přední pistolové rukojeti předpažbí, její úderník doznal menších úprav a hlaveň byla opat­řena úsťovým kompenzátorem. Stále se jednalo o zbraň s částeč­ně uzamčeným závěrem, tedy ne zcela typický samopal.
Ovšem po vypuknutí druhé světové války, kdy obrovsky vzrostla poptávka právě po takovýchto zbraních, ukázala se do té doby jedna z největších kvalit Thompsonu jako ne­výhoda: samopaly Thompson byly obráběny technologií třískového, přesného obrábění a konstrukce mnohých detailů byla zbytečně drahá. Proto na základě čerstvých válečných zkušeností byla kon­strukce zbraně v mnohém pozmě­něna a vznikla tak válečná varian­ta značená jako Ml a později, po dalších úpravách Ml AI.

Nejmar­kantnější změnou bylo zřejmě od­stranění zpomalujícího klínu závěru, takže se jeho konstrukce změnila na neuzamčenou, dyna­mickou. Rovněž bylo odstraněno do té doby často užívané žebrová­ní hlavně a z jejího ústí byl vypuš­těn kompenzátor. Pouzdro závěru bylo přepracováno, aby jej bylo možno vyrábět jednodušším způ­sobem a táhlo se svrchu přesunu­lo na pravou stranu pouzdra. Rov­něž mířidla byla zjednodušena, hledí bylo oproti původnímu stavi­telnému přepracováno na jedno­duché dioptrické.
Je potřeba se zmínit o stavu samo­palů v domácí, americké armádě, v době jejího vstupu do války.
Ješ­tě roku 1939, kdy vypukla válka v Evropě, měla slavná U.S. Army ve své výzbroji pouhých 400 samopalů­. Téhož roku obdržela Au­to Ordnance Company objednávku od francouzské armády na zbraně M 1928 a střelivo. Ovšem než mohli být dodávky splněna, pro Franci válka skončila a tak mnohé z objednaných samopalů skončily v Anglii či byly odeslány v ráme smlouvy „lend & lease“ do SSSR.

Ovšem i Americe se brzy otevřely oči a v rámci krátké doby se rozeběhla sériová výroba modelů Ml a roku 1943 M1A1. Válečná produkce pocházela jednak z domácí zbrojovky Auto Ordnance Company, jednak se na ní podílela firemí Savage Arms. U Auto Ordnance se v průběhu války vyrobilo 847 991 kusů samopalů a u Savagf přes milion a čtvrt kusů. Do těchto počtů jsou sice zahrnuty i některé zbraně vyrobené ještě před válkou, ovšem tyto částky jsou nedbatelné.

Thompson se v průběhu války stal poměrně oblíbenou zbraní pro svou robustnost, spolehlivost a vy­sokou palebnou kapacitu. To vše však bylo vykoupeno vysokou hmotností. Ta činila u prázdné zbraně přes 4 kilogramy a vzhle­dem k vysoké hmotnosti náboje .45 ACP pak celková hmotnost na­bité zbraně s každým nábojem ra­pidně stoupala. Se schránkovým zásobníkem se 30 náboji již zbraň vážila téměř 6 kilogramů a s bub­novým zásobníkem se 100 náboji se její hmotnost blížila 9 kilogra­mům, tedy hmotnosti blízké leh­kému kulometu. Nicméně díky vy­soké hmotnosti zbraň vykazovala relativně velmi slušné chování při střelbě a při troše zkušeností se dá s Thompsonem „psáť‘ po terči.

V Tichomoří, zejména při počátečních bojích na Guadalcanalu, používali systém, kdy ve zbrani měli nabitý bubnový zásobník s 50 náboji a jako záložní nesli schránkové zásobníky na 20 nebo 30 ná­bojů. Ovšem je třeba nezapomínat na fakt, že se jednalo o příslušníky U.S.M.C, kteří samopaly Thom­pson obdrželi již před válkou ve verzi M 1928 včetně bubnových zásobníků. Ty se pak již k verzím Ml a M1A1 nedodávaly. Ovšem v průběhu bojů bylo rov­něž zjištěno, zejména ve srovnání s puškou Garand Ml, že na větší vzdálenosti již Thompson není do­statečně přesný a že průbojnost náboje .45 ACP je malá. To se uká­zalo zejména při bojích v zalesně­ném terénu, v džunglích Tichomoří i v lesích Normandie, kde „pětačtyřicítka“ neměla dostatek energie na proražení stromu či ji­ného krytu. A puška Garand byla i přes podstatně vyšší výkon lehčí.

Samopal Thompson se přes veške­ré výhrady k němu stal jednou z nejslavnějších zbraní nejen dru­hé světové války, ale celého 20. století. Co se amerických ozbroje­ných složek týče, tam Thompson oficiálně dosloužil ve válce v Kore­ji. Ovšem dodnes jej můžete spat­řit v mnohém venkovském úřadu šerifa, kde má vyhrazeno čestné místo na stěně nebo v typické pro­sklené skříni na zbraně. Pokud jde o jiné země, tak samopaly Thompson resp. jejich kopie se dlouho vyráběly v Číně, poté ve Vietnamu a jinde, takže nakonec tyto zbraně bojovaly proti svým původním ma­jitelům. Naposledy byly samopaly Thompson k vidění v konfliktu na Balkánském poloostrově.

Toho všeho se ovšem otec samo­palu John T. Thompson již nedo­žil. Ani nespatřil typického G.I. jdoucího do druhé světové války s jeho zbraní na rameni, neboť zemřel ve věku 80 let roku 1940.
Společnost Auto Ordnance Company po skončení druhé světové války, vzhledem k ukončení výroby samopalů Thompson pro americ­ké ozbrojené složky, začala pozvol­na upadat. I její jméno upadlo v zapomnění, ovšem ne navždy. Ochranné známky Auto Ordnance Company, Tommy Gun i Thom­pson si posléze zaregistrovala spo­lečnost Kahr Arms, jež zadluže­nou AOC vykoupila. Díky tomu se samopaly Thompson v mnohých variantách vyrábějí dodnes, i když nosným sortimentem jsou tzv. ka­rabiny, tedy verze samonabíjecí. Ovšem v některých státech USA je dodnes možné vlastnit plně samočinné zbraně, takže i původní samopaly se dodnes vyrábějí. K nim firma dodává celu řadu do­plňků, mezi kterými nechybí například ani typické houslové pou­zdro.