SPECNAZ - speciální jednotky z východu

Mýtus speciálních, plně profesionálních jednotek, které ať už západně či východně od našich hranic připravují špičkoví in­struktoři a specialisté k plnění těch nejsložitějších supertajných operací, budí v nás, „obyčejných" lidech, nejen obavu, ale sou­časně také nezkrotnou zvědavost. Jak je to tedy doopravdy?
Máme šanci dozvědět se alespoň ně­co málo, co by poodhalilo tajemství „neviditelných mužů"?

Sovětský svaz patřil od konce dru­hé světové války k nejvýznamněj­ším mocnostem určujícím dění na celém světě. Mezi nejdůležitější nástroje moci a případného nátlaku patřila bezpochyby početná a skvě­le vyzbrojená armáda. Po mnoho let bylo její posilování v Sovětském svazu prioritou, pohlcující značnou část státního rozpočtu.

Vznikalo a rozvíjelo se mnoho speciálních jednotek. Tradičně k nim patřily vý­sadkové a průzkumné útvary. Cel­kový počet těchto elitních vojáků byl často vyšší než početní stavy kompletní armády jiné země. V posledních letech se mnoho těch­to jednotek začalo nazývat označe­ním Specnaz.

V zahraničí bylo o vý­cviku a jejich existenci známo jen málo informací, proto se začaly ší­řit různé legendy a polopravdy. Po­stupně se tito specialisté v obec­ném povědomí stávali téměř nad­přirozenými ďábly. Tradovalo se, že bojují velmi tvrdě a jsou bezo­hlední k nepříteli i sami k sobě. Po pádu železné opony se některé oddíly Specnaz zúčastňovaly setká­ní, společných cvičení a soutěží i s jinými jednotkami. Rázem se vy­nořily pochybnosti o kvalitě jedno­tek Specnaz, jelikož jejich přísluš­níci ne vždy předvedli stoprocentní výsledky.
Je třeba si však uvědomit jednu věc. Označení Specnaz může být velmi široký pojem. Označují se tak jednotky s vojáky základní služ­by i výběrové týmy profesionálů. Mezi nimi pak může být stejně pro­pastný rozdíl, jako mezi průzkum­nou četou dělostřelecké baterie a výběrovou jednotkou zvláštního určení amerických Navy Seals. Rusové vysílali na zahraniční stáže právě ty podřadnější jednotky, aby nasbíraly cenné zkušenosti.

Ti nej­větší profesionálové naopak zůstá­vali pěkně pod pokličkou v Rusku. To mělo hned několik důvodů. Je­jich znalosti byly tak rozsáhlé, že už se mohli jen máloco naučit. Po­kud se někde ve světě vyskytly ně­jaké nové a zajímavé postupy, býva­lo jednodušší a účinnější dopravit zahraniční instruktory přímo do Ruska. Navíc se s použitím těchto lidí počítalo i nadále při zahranič­ních operacích, proto nemělo vele­ní samozřejmě zájem, aby „nepří­tel" znal jejich tváře.

Pro výcvik těchto expertů platí nesrovnatelně drsnější měřítka, než pro běžné ruské průzkumáky. Předpokládány jsou i ztráty na životech. Ne­zmená to však v žádném případě, že by velitel mohl kdykoliv beztrestně zastřelit svého podřízeného, jak se někdy traduje. Stále sice i u vojsk zvláštního určení existuje trest smrti jako rychlý kárný pro­středek, ale velitel jej smí využít jen ve dvou případech.

Zaprvé, pokud by tím mohl odvrátit jinak ne­vyhnutelné nebezpečí s těžšími následky (klasický případ je zastřelení podřízeného vojína, který po obdržení nepříjemného dopisu od své milé plánoval spáchat sebevraždu­, ale nejdříve měl v úmyslu pomoci kulometu zastřelit několik svých kamarádů).

Zadruhé je možno potrestat vážný kázeňský přestupek (např. neupo­slechnutí rozkazu) ihned na místě zastřelením, pokud jej provinilec spáchal v době branné pohotovosti státu nebo při bojové pohotovosti útvaru, u kterého slouží.

Je faktem, že u speciálních útvarů je bojová pohotovost skoro neustále a tak hrozba absolut­ního trestu vždy existuje. Takový rest by musel velitel ovšem ná­sledně uspokojivě obhájit před trestní komisí. Pravdou je, že při výcviku dochází k občasným smrtelným úrazům. Je to způsobeno realistickou simulací boje na hranici lidských možností. Je samo­zřejmé používat ostré střelivo, trhaviny a chemické otravné pro­středky. I běžné zbraně a ostatní bojové prostředky jsou využívány tak nestandardně, že by v běžných jednotkách byly porušeny veškeré bezpečnostní předpisy.
Respekt vzbuzuje například střelba z lehkého minometu dr­ceného jen tak v rukou. Při ne­dokonalém držení je minomet schopen bez problému zlomit prsty či strhnout kůži z dlaně svým mohutným zpětným rázem. Smrtelné úrazy jsou však spíše ojedinělé, jelikož tento extrémně náročný výcvik absolvují pouze je­dinci, jejichž kvality jsou již dosta­tečně prověřeny. Příčina všech úrazů je následně pečlivě prošet­řována, ale pouze v rámci armády. Informace jsou považovány za vojenské tajemství, proto se na veřejnost takové informace nedostanou. Příbuzným je pouze ozná­meno, že voják zahynul při pl­nění bojových úkolů. Těchto ne­šťastných událostí pak nemůže být zneužito novináři ke štvaní veřejnosti proti armádě.

Elitní jednotky útvarů Specnaz patří bezpochyby mezi nejlepší na světě. Mnoho lidí s tím může nesouhlasit, ale je to prostě tak. Ze Specnaz mají obavy i pří­slušníci jinak neohrožených francouzských legií. Nemají strach z přímého střetnutí, ale přiznávají možnost těžkých ztrát bez ohledu na konečný vý­sledek. To je věc, kterou Legie nikdy neprohlásila o žádné jiné jednotce.
Při afghánské válce považovali velitelé Mudžahedínů odborníky ze Specnaz za nezatknutelné a byly vydány rozkazy k jejich bezprostřední likvidaci při jakémkoliv kontaktu.

Výcvikové postupy Specnaz mají až udivující podobnost některých technik s metodami japonského bojového umění Ninjutsu. Ke konci druhé světové války bo­joval Sovětský svaz s japonským císařstvím. Po válce bylo do Sovět­ského svazu dopraveno několik ja­ponských ninjů i s rodinami. Po mnoho let pak předávali zkušenos­ti rodícím se sovětským speciál­ním jednotkám. Ninjutsu tedy při­šlo do Ruska mnohem dříve, než na americký kontinent. To zname­nalo obrovský skok kupředu.

Spe­ciální jednotky rychle opustily tak­tiku hrdinného sebeobětování mnoha lidí a začal být prosazován trend dlouhodobě působících jed­notlivců nebo malých jednotek v týlu nepřítele. Pradávné metody tak byly dále kultivovány a přizpů­sobovány ruské mentalitě. Postup­ně vyrostlo mnoho ryze ruských expertů na záškodnický boj.

I při amerických konfliktech v Ko­reji a později ve Vietnamu působi­li sovětští poradci na straně domá­cích obyvatel a místních partyzá­nů, které učili budovat podzemní úkryty, skryté nášlapné pasti a mechanické samočinné zabíjecí stroje. I zde bylo cítit umění a styl tajemných ninjů.

Vojska Specnaz dlouhá léta ukrý­vala mnohá tajemství ve svých ka­sárnách a rozsáhlých výcvikových prostorech. Jedním z nich byla i výcviková střediska záškodníků. Nevznikaly zde běžné sabotážní jednotky, ale velké skupiny lidí, ur­čených operovat v týlu nepřítele dlouhodobě a zcela samostatně. Počet dokonale vycvičených záš­kodníků nakonec přesáhl několik tisíc mužů. Velení ruské armády předvídalo další velký konflikt ve střední Evropě. Strategičtí pláno­vači předpokládali, že se mnohé státy dočasně vymaní z ruského vlivu (což se také stalo).
Pro pod­kopávání tamních režimů pak byli připravováni právě tito záškodníci, kteří by samostatně prováděli drobné diverze, pomalu, ale jistě nahlodávající ekonomiku státu. Vysazené skupiny či jednotlivci pak mohou provádět záškodnickou činnost dle potřeby, třeba až po uplynutí několika měsíců či let. Fungují jako trumfové eso, vytažené v pravý čas napří­klad v době, kdy je třeba použít nátlaku na cizí vládu při zákulis­ních jednáních.

S prací záškodníků se také počí­tá při vypuknutí rozsáhlých vá­lečných operací. Mohou totiž působit na území nepřítele zce­la nezávisle a to dokonce ještě dlouho po případné porážce a po ztrátě velení z centra. Lze tak protivníka částečně oslabovat a vytvářet čas pro odvetný úder po­ražené armády.

Pro zařazení do výcviku záškodníků existovala velmi přísná kritéria. Adept musel prokázat výjimečnou fyzickou kondici a nadprůměrnou psychickou odolnost. Pro výcvik byli vybíráni jen muži s IQ nad 120 s již prodělanou vojenskou službou u speciálních jednotek (průzkum, paradesantní vojska). Hned v přijímači prodělávali desít­ky testů, které měly ověřit klidnou povahu, schopnost přijímat ex­trémní stres, schopnost vstřebává­ní odborných znalostí, které záškodník musí bezpodmínečně ovlá­dat.

Po skončení výcviku je absol­vent další tři roky v činné službě a potom je přeřazen do aktiv­ních záloh. Každé dva měsíce má pak pětidenní cvičení a jed­nou za rok měsíční soustředění. Tam se ověřuje fyzická kondice i dostatečné odborné znalosti. Za tuto činnost absolvent pobírá pravidelný příspěvek k platu (na ruské poměry nijak malý), za to se však vyžaduje značná loajál­nost a stálá fyzická i psychická připravenost. Porušení přísné mlčenlivosti o své činnosti a to i před členy vlastní rodiny je hodnoceno jako závažný trestný čin, namířený proti bezpečnosti státu. Následuje rychlý soud a umístění do vězení v některé zapadlé části Ruska. S pomocí tohoto drsně jednoduchého pra­vidla je zajištěna poměrně vyso­ká míra utajení tohoto projektu.