(Ne)známé AIKIJUTSU

V posledních letech, kdy došlo k velkému rozmachu a popularitě všech „jutsu" stylů, se často setkáváme s tendencí, že pod „jutsu" se skrývá netechnické a hrubé praktikování. Velmi častý je jev, kdy začínající cvičenec v podstatě odmítá hlubší a detailnější studium konkrétní techniky s odů­vodněním, že „takhle by to na ulici stačilo a tuhle páku udělá až potom, co si sou­peře uvolní úderem". Toto vzniká celkovým nepocho­pením a neznalostí historic­kých kontextů a reálií.

Aikijutsu je snad jedno z mála bojových umění, které má svůj původ na japonských ostrovech a nebylo ovlivněno bojovými dovednostmi importovanými z Číny. Díky tomu je původní, tradiční Aikijutsu velmi originální a rozpoznatelný styl. Tradiční Aikijutsu je totiž prakticky bez úderů a kopů. Snad jediným úderem je Kintekiuchi a jediným kopem je Kintekigeri.

Aikijutsu - to jsou především úchopy a páky z úchopů. Velká většina technik je prováděna a nacvičována v sedě na zemi. Tradiční, původní Aikijutsu má tuto skladbu především z důvodu svého určení. Jednalo se o bojové umění samurajů. Je jasné, že samuraj preferoval použití své prioritní zbraně - meče, a tak výcvik neozbrojeného boje byl orientován především na situace, kdy mu je meč z ruky vy­ražen, nebo jej z nějakého jiného důvodu nemůže použít, a musí se bránit útoku svého ozbrojeného soupeře. To je i jeden z důvodů, proč např. Morehei Ueshiba na své cestě Aikido věnoval takovou pozornost právě cvičení s mečem.

Vůbec je potřeba si říci, že pod vý­razem tradiční Aikijutsu se vlast­ně skrývá Daito-Ryu Aikijutsu, které reprezentoval Sokaku Take­da. Cesta Aikido se po smrti za­kladatele ještě více odklonila od původního směru Daito-Ryu. Dal­ší osobou, která plně a do hloubky poznala umění Daito-Ryu Aikiju­tsu, byl slavný Takuma Hisa. Ta­kuma Hisa započal se studiem nej­dříve u zakladatele Aikido. Jednoho dne ho však navštívil Sokaku Takeda a řekl mu, že on je učite­lem Ueshiby a že Ueshiba nevyu­čuje techniky správně, a bylo by proto lepší, kdyby Takuma Hisa cvičil přímo pod Takedou. Tímto způsobem se stal Takuma Hisa přímým žákem Takedy. Později se Takuma Hisa stal jedním ze dvou lidí, kteří obdrželi „menkyo Kaiden" přímo z rukou Sokaku Take­dy.

Takuma Hisa potom pokračoval ve cvičení Aikijutsu a založil svou vlastní organizaci Takumakai. Jed­ním z přímých pokračovatelů této vývojové větve původního Aikijut­su je Keido Yamaue, vnuk Takuma Hisa. Profesor Yamaue je dnes jednou z mála osob, které znají pů­vodní takedovské Daito-Ryu. Je jedním z největších vzdělanců v oblasti japonských bojových umění a skutečnost, že se narodil v tak slavné rodině navíc způsobila, že všechny své informa­ce a dovednosti čerpal takříkajíc přímo od zdroje.

Současné Ya­maue Aikijutsu je však již opět pro dnešní dobu upravené bojové umění. Jak profesor Yamaue říká, z historického, pro dnešní sebeo­branu nevhodného umění vytvořil styl, který je vhodný jako běžná sebeobrana přidáním úderových prvků z Nord Shaolin Kung Fu.
Takto na papíře vypadá spojení Nord Shaolin Kung Fu a Aikijutsu přinejmenším překvapivě, ale nut­no podotknout, že Nord Shaolin Kung Fu není stylem hlubokých postojů imitujících pohyby zvířat, ale stylem z jehož základů se odvi­nulo např. Goju-ryu Karate, a je takřka totožné se Shorinji Kempo (Shorinji je japonská varianta čte­ni znaků Shaolin a Kempo zname­ná Kung Fu), což je styl, který má v samotném Japonsku více jak 1 500 000 cvičenců.

Yamaue Aikijutsu je tedy v současné době jedi­nou možností, jak spatřit vývojový vrchol Aikijutsu a v osobě profeso­ra Yamaue je v současnosti i za­končena přímá linie tradičního Ai­kijutsu přítomného v Evropě. Při­tom Yamaue Aikijutsu se liší od ostatních škol, které se snaží ales­poň ideově navázat na tradici Sokaku Takedy právě vytříbenou a velmi přesnou technikou, která, pokud je zvládnuta, nevyžaduje to­lik sílu fyzickou jako spíš hlubokou přítomnost, přesnost a koncentra­ci. Ani techniky úderů a kopů se tolik nevyznačují silou a tvrdostí, ale spíše rychlostí a kombinací.
Toto spojení tradičního Aikijutsu s velmi účinnými bloky, údery a kopy Nord Shaolin Kung Fu pro­vedl profesor Yamaue na základě dlouholetého studia teorie i praxe bojových umění, v nichž byl vzdě­lán již od raného dětství. Je to vel­ký rozdíl, který pocítí každý z jeho cvičenců, oproti různým směsicím Karate, Aikido a Judo.

Taktika a strategie je u Yamaue Aikijutsu rozdílná od původní školy Daito-Ryu Aikijutsu. Záměrem tehdej­šího bojovníka bylo osvobodit svou ruku, která třímala meč, od úchopu neozbrojeného soka nebo naopak v nouzi, způsobené ztrátou meče, ozbrojeného útočníka od­zbrojit, zlomit nebo povalit a to vše pokud možno najednou. Yamaue Aikijutsu se soustředí pře­devším na obranu před úchopy, ko­py a údery, což jsou v dnešní době útoky naprosto běžné. Typická obrana např. proti útoku pěstí na obličej má proto posloupnost: blok, kontra úder a navazující páka nebo hod.

Profesor Yamaue si pl­ně uvědomil, že většina dnešních praktikantů Aikijutsu jsou přede­vším osoby žijící v dnešní evrop­ské kultuře a přizpůsobil umění prezentované jeho rodinou potře­bám Evropanů jak výukovými me­todami, tak i skladbou technik a konstrukcí stylu. Díky tomu si během studia u profesora Yamaue přijdou na své nejen příznivci sta­rých samurajských časů, ale i ti, kteří hledají „pouze“ cvičení pro osvěžení své mysli a těla.